Prosinec 2007

Pokračování Ftípkků

25. prosince 2007 v 18:19 | GGája |  Srandičky

Ftípky

25. prosince 2007 v 17:31 | ggÁJA |  Srandičky

Básnička na Valentýna

25. prosince 2007 v 16:51 | GGája |  ♥ Láska ♥
V tvém srdci už bydlí jiná,
sama sem na Valentýna.
Opuštěná v osamění,
tím pádem se všechno mění.
Tehle svátek trávíš s jinou,
nevím jestli mojí vinou.
Mám v srdci jen černý stín,
pro mě umřel Valentýn.
Tahle báseň vystihuje,
že mě nikod nemiluje.
Snad jindy,třeba příští rok
já udělám další krok.

Přáníčko

24. prosince 2007 v 11:19 | GGája |  Moje záležitosti xD

Už zítra!!!!

23. prosince 2007 v 15:55 | GGája |  Moje záležitosti xD
Čábáááázzzzz
Jak se vede ? Takže zítra tu máte Vánoce co???, těšíte se předpokládám. ale co to je stejně,přijdete ke stromečku orzbalíte dárky a to jsou ty Vánoce???? Jen několik munut radosti????? a zase se na ně budete těšit další rok??????? Nemá to cenu řeknu Vám docela sem už z toho vyrostla nemá cenu se na totěšít a čím jste starší tím máte více starostí!!! Nakupovat vánoční dárky atd a ještě potřebujete fantazii co komu koupit !!! Mluvím z vlastní zkušenosti !!! Mno nic říkám Vám ŠTASTNÉ A VESELÉ PROŽITÍ VÁNOČNÍCH SVÁTKŮ!!!!!!!!!!!!!!!!
Jen dávejte pozor ať vám Ježíšek nevzkáže to co tady !!!!!!
Vánoční idilka krásná se zdála,
v cestě mi bohužel, hospůdka stála.
Jsme národ veselý,berte to s žertem ,
u kamen čekal mě Mikuláš s Čertem.
Tak asi nepřijdu,moc mě to mrzí
však příští Vánoce,jsou tu již brzy.
Poklusem s kreditkou kupujte dárky,
já si dám pivečko a teplý párky.
Už to tak vypadá,jste v pěkným srabu
dárečky nebudou-fakt na to dlabu.
Pravda je taková, není ji rovno,
já od vás dostávám každý rok hovno.
Komu co nadělit pěčlivě zvažte,
já si dám vínečko a vy se snažte!!!!
S úsměvem na tváři- moc Vám to sluší,
VESELÉ VÁNOCE a slunce v duši !!!!
Váš Ježíšek
Běžím na HOkej Vary -Prdel ČR
Takže musíme vyhrát papáčekGGájinka
//<![CDATA[ //]]>

Piráti

23. prosince 2007 v 14:06 | GGája |  obrázečky

Dopisní papíry-různé

23. prosince 2007 v 13:20 | GGája |  obrázečky

Pimboli

23. prosince 2007 v 13:05 | GGája |  obrázečky

Pár obrázku Gerarda

23. prosince 2007 v 12:43 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE

5.část-poslední

21. prosince 2007 v 19:23 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE
5.část!!!!
že jo Frankie?" "Jasně,"odpovím zmateně a radši
mizím v pokoji. Posadím se na postel. Co sakra dělá
Mickey v protidrogové
léčebně? Když si Joel
všimne, jak se tvářím, sedne si vedle mě taky. "Ty ho
znáš?" Přikývnu. "Bohužel!"
Následující týden se Mickeymu vyhýbám co to jde,
a jsem docela úspěšný. Za celou tu dobu jsem s ním
mluvil jen dvakrát. Ale nedozvěděl jsem se, proč tu
je. Že by ho vzali drogy stejně jako mě?
"Tak a je to tady. Můžete jít domů,"usmívá se na
mě doktorka Olivanderová. "Ani nevíte, jak jsem
šťastnej, beru si od ní propouštěcí zprávu. Děkuju
za všechno." "No, jen dejte pozor, ať do toho zase
nespadnete." "To si určitě dám,"ujistím jí a zvednu
tašku ze země. "Nashledanou!" Dole u dveří se
potkávám s Mickeym. "Už se těším na ten zítřek",
povídá po pozdravu. "Jo, to já taky, přikyvuji.
Hele, Mickey proč si vlastně.." Otázku už
nedopovím, jelikož na Mickeyho zavolá nějaká
holka, a on se loučí: "Tak zítra!" Pro mě si za chvíli
přijede Gerard. Když nastoupím, poprosím:
"Nehodil by si mě do nemocnice?" Zasměje se. Za
tím tvým novým objevem?" "To není žádnej
objev." "Fajn, tak za tou tvoji horoucí láskou. Jak
se vlastně jmenuje?" "Anděl,"odpovídám. "Láska má
jméno Anděl?, zeptá se udiveně. Přikývnu.
"Jmenuje se Angelina, ale je to můj Anděl." Když
vystoupíme, ještě dodávám: "A hrozně ji miluju!"
"Pocem, obejme mě. Ani nevíš, jak sem rád, že si
zpátky! A že si šťastnej!" "Ale ty nejsi moc v
pohodě, co?" Odpověď mi je jasná předem.
Zavrtí hlavou. "Neviděl jsem Jenifer přes půl roku.
Amy říkala, že se vrátí, ale já o tom dost
pochybuju." Teď mu pro změnu pokládám ruku na
rameno já: "Naděje odchází poslední. Tak ji nenech
odejít." Smutně potřese hlavou. "Jasně. Tak zítra
na zkoušce, jo?,"řekne ještě, nasedá do auta a
odjíždí. Jakmile vcházím do patra psychiatrického
oddělení, jako kdyby se zastavil čas. Pak ji uvidím
na konci chodby a zavolám na ni. Jakmile se otočí,
rozběhnu se za ní a ona mi vyjde naproti. Když
jsme u sebe, popadnu ji do náručí a políbím jí.
Pohladí mě po tváři. "Dokázal jsi to! Jsi
volný!" "Nedokázal bych to, kdyby si tu nebyla ty.
Miluju tě, anděli ze všech nejkrásnější!,"šepnu ji a
Angelina se ke mně přitiskne.
Už je po zkoušce a tak jsme zašli s klukama na
večeři. Kupodivu mám i dobrou náladu. Cítím, že
dnešní koncert bude něčím výjimečný. Ani ne do
dvou hodin stojím na pódium, a zdravím všechny,
co dneska přišli. O přestávce zaslechnu, jak
Mathew říká: Konečně ho poznávám, kluka
jednoho zatracenýho. Podívej, jak srší vtipem a
energií. Tohle je Gerard Way!"
"A na závěr mám pro vás všechny takový malý
překvapení,"rozdávám klukům noty. Ty na mě
jenom nevěřícně zírají. "Hrozně rád bych tu
zazpíval jednu písničku od Eltona Johna. Can you
feel love to night." V publikum to zašumí. "Já vím,
je to divný od kapely, co dělá punk. Ale hrozně rád
bych jí věnoval jedný úžasný holce, a i když
momentálně nevím kde je, je jenom pro ni. Jenifer,
nikdy na tebe nezapomenu,"řeknu do mikrofonu
přiškrceným hlasem a začínám zpívat. Jako
kdybych jí cítil, jako kdyby tu někde byla... Na
chvíli zavřu oči a když je opět otevřu...Stojí tam.
Mezi všemi fanoušky stojí Jenifer. Chtěl bych, aby
se nikdy nerozplynula, aby tam zůstala
napořád...Znovu oči zavírám a opět je otevřu.
"Jenifer?" A pak se na mě usměje. Tak jak to umí
jen ona. Tohle není přelud. Ona je skutečná!
Seskočím z pódia a utíkám za ní. Svět kolem mě
přestává existovat. "Jenifer!, vydechnu. Jsijsi
to
ty?" "Jsem,"přikývne. Znovu ji přejedu pohledem.
Nechce se mi tomu věřit! Moje oči se zastaví až na
jejím kulatým bříšku. Mám tolik otázek! Ale tady
je řešit nechci. Chytnu Jenny za ruku a odvedu ji na
pódium, kde se rozloučím s fanoušky. Mikrofon mi
sebere Frankie. "Necháme ho, ať jde, jo? Gerard má
teď totiž něco moc důležitýho na práci,"roztáhne se
mu pusa do úsměvu a publikum se zasměje s ním.
Popadnu překvapenou Jenny do náručí a za
mohutného potlesku a jásotu ji odnáším pryč. "Už
tě nepustím!,"šeptnu ji.
V šatně ji posadím na sedačku a sedám si vedle ní.
Chtěl bych se zeptat na spoustu věcí ale hlas se mi
neuvěřitelně třese. "Vvrátila
jsi se!" "Vrátila. Přišla
jsem na to, že bez tebe nemůžu žít." "Ale
co..,"zadívám se znovu na její bříško. "To je ten
druhý důvod." Pak mlčí. Je na ni vidět, že hledá
vhodná slova. "Já.." "Víš co? Povíš mi to pěkně v
klidu u mě doma, jo?" Souhlasí.
když před ní postavím hrneček s kafem, začíná
vyprávět: "Byla jsem dlouho vaší fanynkou a když
jsem tě poprvé uviděla, hrozně jsi se mi líbil.
Pak jsem byla na tom mejdanu, no a pak se stal ten
hroznej trapas, a my jsme se spolu vyspali. Ráno po
tý noci bylo rozhodující. Zamilovala jsem se do
tebe, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem nebyla jen
takový povyraženíčko. Když si mě po dvou měsících
našel, už jsem si jistá byla. Jenže jsem taky
byla...,"sklopí oči. "Pokračuj!,"vybídnu ji. "Musela
jsem odjet a všechno si v hlavě uspořádat, ale včera
jsem se rozhodla. Prostě máš právo to vědět, ať už s
tím naložíš jakkoliv." Potom zvedla oči od podlahy
zadívala se do těch mích. "K ničemu tě nenutím, ale
chci mít jasno. Gerarde, jestli chceš, můžeš být za
pár týdnů tátou. Budeme spolu vychovávat naše
děti a budeme spolu už napořád. Jestli ne, chápu to.
Jen mi to řekni, a už o mě neuslyšíš."
Po konzertu na mě čekala autogramiáda. Na tu se
vždycky hrozně těším. všechny ty fanynky, co křičí
moje jméno, to je prostě úžasný! Po tom všem na mě
venku čeká Mickey. Vidím, že je zle. Jeho oči už
jsou zase plné nenávisti. Celý se třese a jeho hlas
připomíná ledovou vichřici. "Já si prostě nemůžu
pomoct,"zachraptí. Schytám to. Zmlátí mě
dokonale. Co to s ním je? Ty jeho záchvaty agrese
prostě nechápu! Jindy je...docela milej. Ale to
rozhodně nebyl dnešní případ. "Feťáku!,"řval na
mě. Kéž by si chcípl! Si stejně všem jenom na
obtíž!" Když jdu po okraji silnice, znovu si to
vybavím a ruka se mi zatne v pěst. Ale už dost!
Tohle přece nejde vydržet! Rozhodnu se s tím
skoncovat jednou pro vždy. Pak se zastavím. Na
malý okamžik si vzpomenu na Angelinu. Ale ona to
pochopí. Věděla o mě úplně všechno. "Miluju tě,
Angii!,"zašeptám. A potom už vnímám jen
reflektory a slyším skřípění brzd. Je po všem...
"Dobrý večer pane Wayi. Tady Neweartová, jsem
novinářka z .." "Promiňte, že budu hnusnej, ale já
teď nemám na čas,"přeruším ji. "No já myslela, že
by vás mohlo zajímat, že váš kamarád Frank Iero
teď leží v nemocnici Sv. Anny." "Cože? A co se mu
proboha stalo?" "Skočil pod auto. Pokus o
sebevraždu." "Ježišikriste, hned tam jedu!"
"Co se stalo?,"ptá se mě Jenifer. "Frank se pokusil o
sebevraždu." Jenny si úlekem zacpe pusu. "Musím
za ním do nemocnice." "Jedu s tebou,"začne se
oblékat. "Tak to ať tě ani nenapadne!," posadím ji
zpátky na sedačku, ale ona znovu vstane. "Mě
nepřemluvíš!" To je mi víc než jasný. Nasedáme do
auta a uháníme do nemocnice. Před ní stojí můj
bodyguard Scott, který rozežene novináře a my
máme volnou cestu. Na chodbě mě staví doktor. !
Dobrý večer pane Wayi. Váš přítel Frank se
pokusil o sebevraždu a … "Já vím, já vím! Ale jak
je na tom teď?" "No..,"podrbal se na plešaté hlavě
doktor a otočil se na druhou stranu. Tam byl
pooperační pokoj a na posteli ležel Frank. Jeho
zbídačené tělo bylo napojeno na hrozně moc
přístrojů. To je příšerný,"špitla Jenny. "Pojďte,
odvedu vás na sesternu. Tohle není nic pro
vás,"chytne ji okolo ramen doktor. Kupodivu se
nebrání a doktor se po chvíli vrací. "Nebudu vám
nic nalhávat. Musel by se stát zázrak, aby se
probral. Teď už ale musím jít, čeká mě další operace.
Nashledanou!" "Nashle,"kácím se na židli. Po chvíli
dorazí kluci. "To není možný!,"vyhrkne Bob, když
jim to stručně vylíčím. Před půlnocí dávám Jenifer
klíče od bytu. Chápe, že tu chci zůstat. Ale ona si
musí odpočinout. Rey i Bob tu zůstávají se mnou.
Ráno mě probudí Rey. "Gerarde, vstávej!"
Vyskočím. "Co, něco s Frankiem?" "Podívej, mávne
rukou k pokoji Bob. Kdo to je?"
Když se zadívám přes sklo, uvidím, že vedle
Frankovi postele sedí Angelina. Určitě je to ona.
Zlaté vlasy jí splývají až do půli zad. Znovu si
sednu. "To je Anděl,"vysvětluju a kluci se na mě
nechápavě zadívají. Teď už věřím, že se Frankie
probere. Láska je nejmocnější lék na světě!
Co se to se mnou děje? I když mám zavřené oči,
cítím, jak se se mnou točí celý svět. Najednou mi na
tváři přistanou dvě velké, teplé kapky a já.. Můžu
otevřít oči! "Frankie!,"vrhne se ke mně Angelina.
"Angii!,"zašeptám jméno té nejhezčí osoby na světě.
"Jsi vzhůru! Probudil jsi se!"
To se mi snad jenom zdá! Ne, nezdá! Frankie je
doopravdy vzhůru! A pak už nastává vítání. "Ty si
snad úplně zecvoknul,"kroutil hlavou Bob. "Jo,
tohle už nám nedělej!,"přidává se Rey. "Hlavně že
jsi zase s námi,"usmívám se na něho a v tu chvíli
vchází do pokoje doktor, který nevěří vlastním očím.
"To je zázrak!,"pronesl, když zkontroloval všechny
funkce. Po chvíli jsme ale nechali Franka odpočívat.
"Ty jsi opravdu jeho Anděl strážný!,"usměju se na
Angelinu. Počkáme si ještě na zbylé výsledky. Lepší
už to být nemůže! Frank bude zase v pořádku! Sice
to bude chvíli trvat, ale...
A je to tady! Tolik očekávaný den konečně nadešel.
V poledne jsem odvezl Jenny do porodnice a do
hodiny jsem v náručí dva prťavoučké uzlíčky.
"Neřekla jsi mi, že čekáš dvojčátka,"vyčetl jsem jí.
"Já vím, nějak ...Nějak na to nebyl čas." "Jsem ten
nejšťastnější tatínek na světě,"políbím ji a podávám
jí kytici. Když si děti odveze sestřička, kleknu si
před postel. "Jenny, chci se tě na něco
zeptat,"vezmu její ruku do té své a na jejím prstu se
objeví malý prstýnek. "Vezmeš si mě?" Usměje se a
přikývne. Potom unaveně odpoví: "Teď jsem ta
nejšťastnější máma na světě!"
Balím si věci. Už mě pouštějí domů. Pomáhá mi s
tím Angelina a za chvíli se tu pro nás zastaví
Gerard. Když nás veze domů, ptá se mě: "Hele
nechtěl by si mi už konečně vysvětlit, co se ti sakra
stalo, že ti takhle ruplo v bedně? Nejdřív ty drogy,
pak ta sebevražda.." "To je dlouhý vysvětlování. A
moc dlouhej příběh!" Nechce se mi do toho, ale
nakonec to Gerardovi všechno povím. Když
skončím, Gerard prudce zabrzdí. "Co blbneš?"
"Jedu za Mickeym!,"pronese rozzlobeně a vydá se
na druhou stranu. Dorazíme k jeho domu. Jakmile
ale vystoupíme, zpozoruji, že tu stojí policejní auto.
A ze dveří vychází policista a v poutech mají …
"Mickey!,"zařve Gerard a jakmile k němu příjde,
vrazí mu pěstí. Hned taky vysvětluje proč to udělal.
Policista kývne. "To je mi moc líto. Ale věřte mi.
Vašeho bratra bohužel dostaly drogy. Je už těžce
závislý a ještě ke všemu teď na něj byla uvalená
vazba kvůli jejich distribuci." Mickey má
nepřítomný pohled. Vsadil bych se, že si před chvílí
dal. Ještě než ho šoupnou do auta, ohlédne se za
mnou: "Promiň Franku!" A pak už ho odvezli pryč.
Teď je mi to jasný. Mickey začal brát kvůli tomu
pitomímu konkurzu. Neuměl se s tím jinak
vyrovnat... Když měl absťák, tak mě mlátil. Je mi
ho vlastně líto. I po tom všem, co mi udělal...
Kouknu se po Gerardovi. "To je drsný!, zakroutí
hlavou. Napadlo by mě všechno, ale tohle vážně
ne!" "To mě taky ne,"pokládám mu ruku na rameno
a všichni tři vyjdeme do nového, slunečného dne.
Epilog: Už zase se mi zdá nějaký sen. Když se
probudí, ucítím na sobě Jeninu ruku. Nakloním se
nad ní, a ona otevře oči. "Dobré ráno, paní
Wayová!,"usměju se. "Dobré!,"protáhne se Jenifer.
"Měla by si vstávat, jinak přijdeš pozdě do
školy,"upozorním ji. "Ještě chvíli,"škemrá.
"Áááá!,"přiřítí se do ložnice děti. "Ále co tady dělají
tyhle dvě malý zlobidla!,"vyhazuju je postupně do
vzduchu. Všichni se smějeme. Při snídani povídám:
"Tak Mickeyho dneska pustí." "Snad už to bude v
pohodě,"přikyvuje Jenifer. "A taky se tě mám
zeptat, jestli půjdeme Frankovi za svědky." "To už
se taky rozhodli do toho s Angii praštit?" "Jé
strejda se bude ženit!,"vykřikne Willy. "A já jim
půjdu za drůžičku!,"seskočí ze židle Sophii. "Ale
teď už honem do školky,"postrkuju je do předsíně.
Rozvezu je všechny. Jenny vysadím na dvacáté
páté ulici. Zrovna začíná padat sníh. A tak si na
chvíli vzpomenu, jak jsem jí tu vysazoval skoro
před pěti lety. Ale dneska je to jiné. Dneska už vím,
že se vždycky vrátí domů!

4.část!!!!

21. prosince 2007 v 19:22 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE
4.část!!!!
probudí mobil. "Ahoj mami,"zdravím ji ospale.
"Ahoj Frankie! Právě jsem dostala úžasnou
nabídku. Můžu jet na půl roku učit děti do
Austrálie!" "To je super maminko, ale proč mi to
oznamuješ v tuhle nelidskou dobu?" Protože jsem
to přijala! Jenže letadlo mi letí zítra v
sedm!" "Večer?" " Ne, ráno. Ani bych se s tebou
nestihla rozloučit!" "Mami to je v pohodě. Jenom
jeď. Vždycky si o tom snila. A uvidíš, že půl rok
uteče jako voda." Jsi moc hodnej." Ale slib mi, že mi
budeš psát emaily.
Slibuješ?" "Slibuju." "Tak ahoj a
uč se!" "Jasně, dobrou noc!,"zavěšuju a po chvíli
znovu usínám.
Ráno je naprosto příšerný. Zase mi je blbě. Sešňupu
poslední lajnu kokainu, víc nemám. Do školy se fakt
nechystám. Celý den probloumám a večer spěchám
za Scothiem. "Ale já nemám,"krčí rameny. "Jak ,
nemáš?,"lomcuje se mnou zima i vztek. Mám
normální absťák! "Kokain prostě došel, no!" "A co
mám podle tebe asi jako tak dělat?" "To je tvoje
věc." "Máš tu aspoň něco jinýho?" "Akorát háčko,
ale to se.." "Píchá, já vím. Tak mi ho dej. když
dostávám vytouženou drogu, pospíchám domů. Tam
si poprvé v životě šlehnu. Účel to splnilo dokonale.
Ale bylo to pěkně hnusný. Jenže teď už si užívám
ten báječný pocit. Všechno je mi jedno. Dokonce i
to, že jsem měl mít dneska zkoušku.
Ten až se mi dostane pod ruku, tak já ho
zabiju!,"pěním vzteky, když už asi po páté volám
Frankovi, který to vůbec nezvedá. "Jsou dvě
možnosti, přemítá Bob. Buď se někde ožral a nebo
ho unesli ufouni, jinak to nevidím." "No co.
Budeme muset začít bez něj. A kdyby jste se mu
náhodou někdo v nejbližší době dovolal, tak mu
vyřiďte, ať si zařídí výrobu rakve." Kluci se
pobaveně ušklíbnou. Když skončíme, zaskočíme
ještě na svařák. Ani jeden z nich nechápe, že se
vůbec nebavím. Ale já to chápu až moc dobře.
Pořád myslím na Jenifer. Ale takhle to dál nejde!
Musím na ni zapomenout! Jenže jak???
To je příšerný! Už bez toho, aniž bych si nepíchl,
nevydržím ani půl dne. Od pondělí jsem nebyl ve
škole, dovolat se mi taky nikdo nemůže, jelikož jsem
na začátku týdne zaplatil heroin svým mobilem.
Teď jsou tři odpoledne a já už myslím na večer. Ze
šuplíku vyndám peníze. Posledních dva tisíce
dolarů. Ani se neptejte, kolik jich tam bylo na
začátku týdne. Stal se ze mě normální feťák!
Sedím doma a zase truchlím. Vůbec se z toho
nemůžu dostat. Pak zazvoní zvonek. Že by Frank?
Už se chystám, jak ho seřvu, ale za dveřmi nestojí
Frank , nýbrž vyšší, celkem pohledná blondýnka.
"Gerard Way?,"ujistí se. "Jo, to jsem já." "Já jsem
Amy Catcherová. Frankieho profesorka ze
školy." "Ježíši, dobrý den, zdravím ji znovu. Pojďte
dál," vybídnu ji. Posadí se na sedačku a já mizím v
kuchyni. "Dáte si něco?" "Když tak čaj, venku je
fakt hnusně." Když donesu pití, posadím se taky.
"Tak co pro vás můžu udělat? Předpokládám, že jsi
sem nepřišla jen tak na pokec." "To předpokládáte
správně. Jsem tady kvůli Frankovi." "Něco se mu
snad stalo?" "Tak to jsem si myslela, že se dozvím
od vás. Frank je totiž všemi směry nedostupný. Ve
škole už nebyl týden, mobil má vypnutý, doma není.
Josh, jeho kamarád mě poslal za vámi. Prý byste o
něm něco mohl vědět." "No tak to vás zklamu, ale
já o něm nevím nic od úterka. To jsme měli mít
zkoušku. Frank nedorazil." "Já před chvílí zvonila
u něj doma, nikdo mi neotevřel." "To je divný.
Touhle dobou bývá doma vždycky." Pak mě něco
napadne. "Tak půjdeme večer před jeho dům. Prostě
si tam na něj počkáme. Domů se vrátit musí, ne?"
Souhlasí. Strávím s Amy zbytek odpoledne. Dobře
se s ní povídá. Dokonce si připijeme i na tykání.
Večer, když se setmí, se vydáme k Frankovu domu.
Čekáme ani ne deset minut. Pak ho spatříme. Je na
něm vidět, že je nervózní a spěchá. Ani si nás
nevšimne. Když uslyšíme klapnout dveře od
výtahu, zavelím: "Pojď!" Jakmile vyjedeme výtahem
do sedmého patra, zazvoním na zvonek s
Frankovou jmenovkou. Nic. Čekáme ještě asi
minutu. Z druhým zazvoněním zabuším na dveře.
"Frankie! Já moc dobře vím, že tam jsi, takže
koukej otevřít!" Nic. "Franku, neštvi mě! Jestli
neotevřeš, než napočítám do pěti, tak ty dveře
vyrazím!" "Franku neblbni!,"přidala se taky Amy.
Zase ticho. Podíváme se na sebe a já pokrčím
rameny. "Frankie?,"zkusím to naposled. "Tak fajn,
řekl sis o to sám!" Bum! Dveře vypadnou z pantů a
my máme vstup volný. "Připadám si jako nějaký
zločinec,"přikrčila se za mě Amy. "Bylo to nutný,
usměji se na ni. Tak kdepak je ten náš
strašpytel?,"volám na celý byt.
Když vkročím do obýváku, málem se mi zastaví
srdce. "Frankie!!,"přiskočím k němu. Frank tam jen
bezvládně ležel, v ruce stříkačka, na zemi škrtidlo.
"Frankie, Frankie! Prober se sakra!,"fackuji ho.
Nezabírá to. Puls funguje, ale je hodně slabý.
"Amy, zavolej záchranku! Rychle!!!"
Tma. Nic nevidím. Slyším jen hlasy, které okolo mě
pobíhají. A pak tu zůstane jenom jeden. Pořád na
mě mluví, ale já nic neslyším. Bílá mlha se nejednou
dala na ústup. A pak jsem ho spatřil. Nade mnou se
skláněl anděl. Že by anděl smrti? Byl neuvěřitelně
krásný. Usmíval se na mě. "To je dost, že jste se
konečně probral, pane Iero." Porozhlédnu se kolem.
"Kde to jsem?,"šeptl jsem skoro neslyšitelně. "Na
oddělení v psychiatrické nemocnici." "A jak jsem se
sem dostal?" "Předávkoval jste se heroinem." Zavřu
oči. To není možný! "Teď vás nechám odpočívat, ale
potom spolu musíme vyplnit nějaké karty, ano?"
Přikývnu. Za pár okamžiků už o sobě opět nevím.
Sedíme s Amy na chodbě a čekáme. Amy vypadá
nešťastně. "Já vůbec nevěděla, že bere,"podívla se
na mě smutně. "To já taky ne. Ani ve snu by mě to
nenapadlo." Z jeho pokoje právě vyšla sestřička.
"Sestři, jak na tom je?" "Pane Wayi, já vám žádné
informace říct nesmím, nejste jeho příbuzný." Amy
do toho zasáhne. "Ale mě to budete muset říct, jsem
jeho profesorka, jsem za něj zodpovědná. A
příbuzných by jste se asi nedočkala. Jediný koho
Frankie má, je jeho máma a ta je teď momentálně
na druhém konci světa." Sestřička kývne hlavou.
"Tak dobře. Frank Iero měl v sobě velké množství
heroinu, předávkoval se, tudýž upadl do bezvědomí.
V současné době je už mimo ohrožení života, ale
bude muset být převezen na odvykací kliniku."
Podíváme se na sebe. "To je příšerný," řekne Amy.
"Ráno je moudřejší večera. Měli byste jít domů a
pořádně si odpočinout,"snaží se nás povzbudit
sestřička. Souhlasím a odcházíme. Venku je příšerné
počasí. Fouká ledový vítr, na chodník dopadají
velké, dešťové kapky. "Zavolám taxíka,
jo?,"nabídnu ji. Souhlasí. Když už sedíme vevnitř a
Amy řekne, kam chce odvést, všimnu si, že se celá
klepe. Svlíknu ze sebe bundu a přehodím ji přes ní.
Unaveně se na mě usměje. "Díky."
Ještě než dorazíme k domu, kde bydlí, usne mi na
rameni. Opatrně vyndám z její kapsy klíče a vezmu
ji do náručí. "Počkejte tu na mě, jo?,"zaprosím.
Taxikář přikývne. Vynesu jí nahoru a uložím ji do
postele. Přikryji jí dekou a odcházím. Jsem pořádně
unavený. Jen co přijedu domů, padnu do postele a
spím jako dudek.
Ráno si teprve uvědomuji, co se včera stalo.
Frankie se předávkoval...Jak..jak to sakra mohl
udělat? Jak to, že jsem si nevšiml, že fetuje? Jen co
se nasnídám, vydám se za ním do nemocnice. Na
chodbě potkávám jen tu sestřičku od Frankieho.
"Ale dovnitř nemůžete, upozorní mě. Návštěvy jsou
až od deseti." "Já budu potichu jako myška,
slibuju!" Zakoulí očima. "Tak ale jen na chvíli.
Kdyby vás přistihl primář, tak budeme mít průšvih
oba." Když vejdu do malého, bílého pokojíčku,
Frank je vzhůru. Leží na posteli, v ruce spoustu
zapíchaných hadiček. "To jsem ale vůl, co?,"usměje
se. "To teda seš!, přisvědčím. Jak tě to vůbec
napadlo? A co že ti to vlastně je? Já jenom abych
věděl, jestli ti tu hubu mám rozbít teď, nebo až
potom!" "Já vlastně ani nevím, krčí rameny. Vůbec
nic se mi neřeklo. V noci tu byl akorát nějakej
doktor a anděl." "Tobě už koukám i straší, ne?" "Ne.
Ona je tak krásná!" "Ale kdo?" Krčí rameny.
"Vždycky se tu objeví, řekne pár povzbudivých
slovíček , a zase odejde. "Ty Gere, mě je hrozně
zle!" "Ještě aby ti nebylo, když máš v sobě to
hnusný svinstvo." Pak do pokoje vstoupí Amy.
"Dobré ráno,"zdraví nás oba. Frankie se přikryje
peřinou a zahuhlá: "Ahoj Amy!" "No nemusíš se
schovávat, vím úplně všechno." Potom se posadí k
němu na postel. "Jak ti je?" "Jako kdyby mě někdo
polil benzínem a zapálil a zároveň mi je hrozná
zima, všechno mě bolí a..." "Máš absťák ,"shrnu to.
"No, asi jo,"podrbe se na ruce. Ve dveřích se objeví
sestřička. "Měli by jste jít. Za chvíli začíná vizita."
Souhlasíme, rozloučíme se s Frankem a odcházíme
pryč.
"Tak pane Iero, my teď spolu musíme vyplnit ty
karty," přichází za mnou po vizitě sestřička. "Jsem
Frank ," nabízím ji ruku, která se dost ošklivě třese.
I přesto ji ale přijme. "Ahoj." "Řekneš mi svoje
jméno, Anděli krásný?" Zčervená, ale pak ho
prozradí. "Jsem Angelina." "Anděl,"přikyvuju. Pak
mi ale v hlavě zahučí. Tohle je už k nevydržení! Je
mi hrozně zle, mé tělo volá po droze. Ale já nejsem
schopen udělat vůbec nic. Jako kdybych měl umřít!
"Musíš vydržet, Frankie!," slyším Angelinu. "Ale to
nejde, nejde!,"popadnu se za vlasy. Nevím, jak
dlouho to trvá, absolutně jsem ztratil pojem o čase.
Nakonec za mnou přichází doktor. "No vidíte.
První absťák jste zvládl docela úspěšně." "Úspěšně?
Vy si ani nedokážete představit, jak je mi blbě!"
"No a proto za pár týdnů hezky pošupajdíte do
léčebny." "Mezi feťáky?" "Samozřejmě. Jste jedním
z nich." "To nejsem!,"protestuju. "A co tedy
jste?" "Nevím, krčím rameny. Nic." "To
neříkej!,"vyhrkne Angelina. Jasně že jsi někdo a
zase budeš , až se z toho dostaneš!" "No vidíte, jak
pěkně jste to tady panu Ierovi vysvětlila. Tak já
budu muset jít. Mějte se tu hezky,"odchází doktor.
"Nemusela jsi se mě zastávat,"podívám se na ni.
"Ale já chtěla,"oplatí mi pohled a její pomněnkové
oči se vpijí do těch mích. Ucuknu. "Jsem
unavenej,"pronesu. "Jasně, musíš si odpočinout."
Zatáhne závěsy a odchází. Další dny se opakují.
Další absťáky, spousta léku. Pátý den je nejhorší.
Mám pocit, že umírám. "Angelino!," vyhrknu.
Angelina, která sedí u mě, chytne moji ruku. "Teď
musíš vydržet! Musíš!" Brečím. Svíjím se v
záchvatu pláče a bolesti. Bože ať už to skončí! Ať
to skončí! Upadám do bezvědomí. Když se
probouzím, znovu se nade mnou sklání.
Anděl..Angelina. Vztahuji k ní ruku. "Vem si mě!
Já už nechci žít!,"naříkám. "Frankie, co to plácáš!
Ty budeš žít! Jenom se musíš dostat z tohohle
pekla! Frankie,"pohladí mě po tváři. A pak to
nejhorší ustane. Bolest pomalu ustupuje. Angelina
mi kapesníčkem otře z tváře pot. "Nejhorší máš za
sebou. Teď už to nesmíš vzdát!" "Díky,"hlesnu.
Následující dny se opakují. Procházím peklem. Při
životě mě drží jenom kluci, ale hlavně Angelina. Je
pořád se mnou. Jakmile mám záchvat, drží mě za
ruku a šeptá uklidňující slova. Je to můj Anděl, bez
kterého bych to už dávno vzdal.
"Ahoj Amy, nechceš skočit někam na
večeři?,"zeptám se jí, když mi otevře dveře. "No
proč ne!,"usměje se na mě a vydáme se do nejbližší
restaurace. Při jídle se řeč stočí k Frankovi. "Tak co,
už ti prozradil ten svůj super tajnej důvod, proč
vlastně začal brát drogy?" "Ještě ne, vrtím hlavou.
Mlčí jako hrob. Prej kdyby mi ho prozradil, že bych
mu stejně nevěřil." "Já to ale prostě nechápu, skládá
na talíř příbor. Ten kluk měl všechno. Úspěch,
slávu, peníze, ve škole docela dobrý známky a
mámu, která ho má moc ráda. Tak proč?" "To nevím.
A mám pocit, že se to asi nikdy nedozvíme. Teď je
to na Frankovi. Buď se z toho dostane, nebo..."
Povzdychnu si. Po večeři, když už máme zaplaceno
a stojíme před vchodem do restaurace, se nám vůbec
nechce rozloučit. "Nechtěl..nechtěl by si ještě zajít
ke mně na skleničku?,"ptá se Amy. Proč
ne,"nebídnu jí ruku, do které se zavěsí. "Co si
dáš?",ptá se mě, když dorazíme k ní domů. "Radši
něco lehčího. Abych k tomu všemu byl ještě opilej,
to by nebylo dobrý." "Tak Červený?" "Jo třeba,"
kývnu na souhlas. Celý večer se skvěle bavíme.
"No a pak spadl z pódia." "Cože?, vybuchne smíchy
Amy. Z pódia? To si snad děláš srandu?!" "Ne
vůbec! A potom řekl..." "Co řekl?,"naklonila se ke
mně Amy, tak blízko, až jsem se utápěl v jejich
očích. Potom mě políbila. Amy, Amy, prosím nech
toho!,"hlesl jsem a trochu jsem se odtáhl. "Copak,
nelíbilo se ti to?" "To ne, ale já nemůžu. Prostě
ne!,"stočím se na sedačce do klubíčka. Amy si
klekne na zem, takže máme oba dva oči ve stejné
výšce. "Gery, co se děje? Znám tě sice hrozně krátce,
ale tohle nejsi ty. Sice se směješ, ale oči máš hrozně
smutný. Když jsem tě vídala předtím na
diskotékách, protáčel si jednu za druhou a teď si
sotva všimneš, že okolo tebe nějaká prošla. Gerarde,
proč se trápíš?" Už jsem to nevydržel. všechny
emoce se prostě dostaly ven a tak se mi po tváři
skutálely dvě slzy. Posadil jsem se. "Jde o jednu
holku. Jmenuje se Jenifer." "Já vím, Jenifer
Spancerová,"přikývla. "Ale jak to víš?" "Tajemství,
pousmála se. A taky moc dobře vím, co se mezi
váma dvěma stalo." "Tak to určitě taky víš, kde teď
Jenny je,"zaslechnu v jejím hlase naději. "Zklamu
tě, ale to doopravdy nevím. Ale jedno ti říci můžu.
Ať je Jenny kde je, miluje tě. Ať je kde je, určitě se
vrátí." "Ale kdy?" "Až nastane vhodná chvíle. A
neboj, ono to dopadne dobře, uvidíš,"obejme mě.
"Tak pane Iero, zítra už budete přemístěn na
kliniku. Sice jste měl nastoupit už před dvěma
měsíci, ale viděl jste, jak to s vámi vypadalo.
Nebojte, oni vám to místo podrželi. Tady máte
doporučenku, takže už mi nezbývá nic jiného, než
vám popřát hodně štěstí," potřásl mi rukou doktor.
"Děkuji vám a hrozně rád bych se za všechno
omluvil. Byla se mnou asi velká práce." "To sice
byla, ale omlouvat se není za co. Osud je
předurčenej a těžko se mu ubráníme. Spadnete do
toho ani nevíte jak. Alespoň se mi přijďte ukázat,
až vás propustí. I když bych řekl, že vás tu budu
vídat často, co?,"podíval se na Angelinu a odešel.
"Taky bych měl jít,"zadíval jsem se na ni. Přivinula
se ke mně a já ji pevně stiskl do náručí a ozdobil její
zlaté vlasy polibkem. Vzhlédla ke mně. "Budu tady
na tebe čekat." "Na feťáka?,"zpochybním. "Ne. Na
Franka, který je tady uvnitř a už je skoro
venku,"položí mi ruku na srdce. Zbytek loučení
proběhne beze slov. Ale my si rozumíme i beze slov.
Dole na mě čeká Gerard s autem. "Tak honem,
kamaráde. Už tam na tebe čekají." Ošiju se. vůbec
se mi tam nechce. Mnohem radši bych byl s
Angelinou. Ale musím tam. Právě kvůli ní. A taky
kvůli sobě.
Rozloučím se s Gerardem, pak mě čeká přijímací
pohovor s nějakým psychiatrem a potom už mě
seznamují s plánem léčby. Uf, bude to fuška! Ale já
to zvládnu. Určitě to zvládnu. Nesmím Angii
zklamat!
Stavuji se pro Amy ve škole, kde mě už automaticky
obklopí Frankova třída. "Tak co?" "Odvezl jsem ho
tam. Teď to záleží jenom na něm,"odpovídám po
pravdě a odcházím s Amy na oběd. Při jídle mi to
nedá, a tak se zeptám: "Nevíš něco o Jenifer?" "Ne,
to nevím, zavrtí hlavou. Nesmíš být tak
nedočkavý." No jo, ale jak se to dělá?, povzdychnu
si v duchu.
"Všechno běží podle plánu. Jste statečný
Franku,"usměje se na mě doktorka Olivanderová.
"Děkuju. Paní doktorko, nemohli byste mě pustit
domů? Trčím tady už skoro čtvrt roku." Zamyslí se.
"musím vám říct, že vaše závislost už je nulová.
Měl jste štěstí, že jste se začal léčit takhle brzo,
protože jinak nevím jak by to s vámi dopadlo. Ale
pro klid duše si vás tu ještě měsíc nechám. To už
snad vydržíte, ne?" "Pf..no budu se snažit,"odfrknu
si.
Dneska je to přesně sedm měsíců, co jsem tě poprvé
spatřil...Ale kde jsi teď? Copak už tě doopravdy
nikdy neuvidím? Ta myšlenka mě děsí, moje malá
Jenifer.
Jdu po chodbě s Joelem. Právě se vracíme z
dopoledního programu. Už je mi dobře. Vlastně se
dneska cítím úplně báječně! "Tak co, kdy tě
pustí?,"ptá se mě Joel. "Doufám, že už hodně brzo.
mám venku důležitější věci na práci." Joel se
pobaveně ušklíbne. "To myslíš tu bloncku, co máš na
fotce?" "Jo, tu." K našemu pokoji už zbývá pár
metrů, když si všimnu, že oproti nám jde doktorka
Olivanderová s nějakým klukem. Nejdřív ho
nemůžu poznat, ale pak.. "Mickey?,"zeptám se
nejistě. "Nazdar Franku. Co ty tady?,"usměje se na
mě. Trochu mě jeho úsměv zarazí, protože v něm
není ani náznak škodolibosti, nebo ironie. "To je
dobře, že jsme se tu potkali, přerušila nás doktorka.
Mám pro oba dobrou zprávu. Za týden vás pustím.
Pana Iera domů a pane Waye jenom na ten
koncert." Počkat, Mickey ví o našem koncertě? "Tak
to je fajn, už se tam hrozně těším. Bude to pecka,



3.část

18. prosince 2007 v 19:35
Neobjevila se. A objeví se ještě někdy? Ach Jenifer!
Moje malá Jenifer, co mi to jenom děláš? Hlavu si
položím na mokrou fasádu. Na tváři mi právě
přistála vločka a teď stéká dolů jako slza. Nebo to
není vločka? Už jsem se rozhodl. Najdu Jenifer stůj
co stůj! I kdybych měl jít až na kraj světa...
"A sakra, sakra, sakra!!!,"tluču pěstí do peřiny.
Včera jsem musel bejt asi dost spitej. Vždyť já si ani
nepamatuju, kdo mě odvezl domů?! Celej svět se se
mnou točí, je mi na zvracení. To mám určitě z tý
pitomý mariánky...Cože?, uvědomím si najednou, co
si to říkám. Já sem kouřil marihuanu? Jo, na to
jediný si vzpomínám. A ještě na něco. Na pravičce
mám bílej sterilní obvaz. Od čeho asi? "Ten
parchant Mickey!,"praštím do peřiny naposled a
pomalu vstávám. Do školy fakt už musím, jestli
nechci bejt neklasifikovanej. Zavolám si taxíka,
pěšky bych tam fakt nedošel. "Jé hele!
Frank!,"zaregistruje mě Josh, když sebou praštím
na židli vedle Susie. "Zdravím všechny
přítomné!,"pozvedám ruku, protože na nic jinýho se
nevzmůžu. "Hele ten konzert včera byl fakt
pecka,"přisedne si Josh, ale vzápětí si zase stoupá,
protože zvoní a se zvoněním vchází do třídy i náš
matikář. "Ale podívejme se, kdo nás to poctil svou
vzácnou návštěvou! Sám pan Iero!" "Brej
den!,"kuňknu a znovu si sedám. Matika byla
příšerná. Ještě že je teď aspoň chemie. Přesouváme
se do laboratoře. Měli jsme umíchat nějakou
kyselinu, nebo co. "Br...,"otřesu se. Je mi pořádně
blbě. To i po tý mariuhaně mi bylo líp! Tak co budu
dneska večer dělat? "Franku! Sss,
Frankie!,"zatřásla se mnou Susie. "Co je?,"vyhrknu.
V tu chvíli mi to došlo. Usnul jsem. "No já jenom
že za patnáct minut zvoní a jestli tohle odevzdáš
tak.." "Do prčic!" Moje baňka je úplně prázdná.
Rychle se snažím něco umíchat, ale jediným
výsledkem je, že to vybouchne. Celá třída vyprskne
smíchy. "Franku, Franku, vrtí hlavou profesor
Lemfeld. Jak se vám to povedlo? Slibte mi, že se
nebudete hlásit na žádnou chemickou univerzitu,
jinak vyvraždíte půlku státu!" "Slibuju,"odpovídám
zkroušeně a začínám uklízet ten svinčík. Ještě než
se profesor vrátí za katedru, otočí se na mě a
povídá: "Mimochodem, moc vám to sluší." Třída se
podruhé zasměje a když se podívám do zrcátka,
které mi podala Caroline, přidám se k nim. Tohle je
prostě den blbec!
Teprve čtvrt na dvě? Ten den se vleče jako šnek!
Přijde mi to už hrozně dlouho, co jsem vstával,
zašel nakoupit, uklidil aspoň polovinu bytu aby to
tady nevypadalo jak po výbuch atomovky. A přitom
je to teprve pár hodin...
Zazvoní mi mobil. "Prosím?" "Dobrý den, pane
Way. Mám pro vás nabídku na jednu akci. Jsem z
agentury Black and Black. "No jasně a o co se
jedná?" Tak fajn. A máme to domluvený. Nějak
festival na příští týden. Dám vědět klukům a za
půl hodiny jsme se sešli na náměstí. Vypovím jím,
co nám ten chlap nabídl. Byli nadšení a tak sem mu
hned volal zpátky. "Hele, že nevíte, co se mi dneska
stalo ve škole?,"zazubil se Frankie. "No asi něco
vtipnýho, když se tak culíš,"zkusil jsem. "Jo,
přikývl. Vybouchla mi kyselina." Vybuchli jsme
smíchy. "Sírová, jo?,"zajíkal se Bob. "No já vlastně
ani nevím, jaká, ale vypadal jsem jako kominík."
Pak zazvoní Reyovi telefon. "No ahoj Katie. Jo už
jsem na cestě. Pa." A tak se zase rozejdeme.
Domluvili jsme si zkoušku na zítřek podvečír a
každý si šel po svém. Zamířím do pizzerie. "Jé ahoj,
zdraví mě číšnice, od které se později dozvídám, že
se jmenuje Wally. Co tady děláš?" "Ahoj! Mám
hlad!,"zazubím se. Zčervená. "Jasně a co si dáš?"
Když mi donese pizzu, nabídnu ji, ať si přisedne.
Koukne se po šéfovi a když přikývne, souhlasí.
"Dáš si?,"nabídnu ji. "Hm,"kývne. Tak co? Už si
našel tu tvoji Jenifer?" Zesmutním a vylíčím ji, že
se neobjevila ani na konzertě, ani na párty. "Ty jsi
Gerard Way, že jo?,"otočí se na mě znenadání kluk
od vedlejšího stolu. "Jo, to jsem." "A taky si se
minule s Wally bavil o Jenifer, že jo?" Vytřeštím
oči. Ten kluk mě snad sledoval. "A nemyslíš
náhodou Jenifer Spancerovou?" Potom vytáhne z
kapsy fotku a na ni je.. "Jenifer,"uvědomím si. Podá
mi ji. "Takže je to ona." "To je, přikývnu. Znáš
ji?" "Znám. Je to moje ségra." To není možný, říkám
si v duchu. Takže ten kluk, co sedí přede mnou je
Jeninin brácha?! Usměje se. "Takže máš koho si
našel?" "Já..já..,koktám. Mohl bych se na něco
zeptat?" Přikývne. "Chtěl bych jí vidět. Mohl by si
mi prosím říct kde bydlí?" Za chvíli jsem
vystartoval z pizzerie jako fretka a mířil rovnou na
zadní náměstí. Najdu si zvonek
a…,,Gerarde,"slyším překvapený Jeninyn hlas.
"Jenifer, mohla by si jít prosím sem dolů?,"zaprosím.
Chvíli je ticho. "Tak počkej." Ani ne za minutu je
dole. "Ahoj,"prohodí překvapeně. "Ahoj." Chvilku
tam stojíme a koukáme na sebe. Ticho prolomí
Jenny. "Co.., zadrhává se ji hlas. Co tady
děláš?" "Já.., zaseknu se pro změnu já. Nevím
odkud mám začít. Prostě sem ti chtěl říct, že na
tebe pořád musím myslet. Nemohl jsem vůbec spát.
Celý ty dny jsem přemýšlel, jak bych tě mohl najít.
Asi..asi sem se do tebe zamiloval." Jenifer se usměje
a nad zdvyhne obočí. Větu poupravím. "Určitě jsem
se do tebe zamiloval." Jenifer se usmívat přestane.
"Vidíš to. A já si myslela, že jsem byla jedna z
mnoha kačenek v životě jedné velké, super hvězdy."
Zastyděl jsem se. "Víš, není to nic jednoduchýho být
hvězda. Holky ti padaj samy do náruče a .." "Já
vím, rozumím ti." Zase ticho. "Chtěl jsem, začnu
tentokrát já a vyloženě se bojím každého slova,
které řeknu. Chtěl jsem tě poprosit, jestli by si mi
nedala šanci. Chtěl bych tě poznat, být s tebou."
Přemýšlí. "Já si to musím rozmyslet. Víš, je tady
jedna věc, vlastně dvě, které to hrozně stěžují." "A
jaké věci?" "Gerarde, nedělej mi to ještě
těžší,"podívá se na mě zoufale. Nechápu. "Slibuju,
že si to rozmyslím a dám ti vědět, ano?" "Ale.."
Dřív než se stačím vzpamatovat, dveře už jsou
zabouchlé. "Doufám, že to bude brzo, Jenifer."
"Ahoj Franku, křičí na mě Peter, aby to bylo aspoň
trochu slyšet přes řvoucí muziku. Co tady děláš,
člověče?" "No co, jdu se bavit, ušklíbnu se. Doma je
to nuda. "Jo aha! Takže pořád single?" "Jo bohužel,
krčím rameny. Denně mi choděj stovky dopisů od
fanynek, ale copak si můžu začít s někým, koho ani
neznám?" "Tak to bych ti ani nedoporučoval. Ale
pojď. Jestli chceš, seznámím tě s místní smetánkou.
Tam jsou docela fajn holky." "proč ne, souhlasím a
Peter mě vede dozadu ke stolům. Za chvíli se už
slušně bavím. Když se ke mně přimotá Nicol, jedna
z místních krasavic, trochu mě to vyvede z míry. "Ty
si hrozně roztomilej, víš to?, přivine se ke mně.
Takovej malinkej,"líbne mě na špičku nosu a odvádí
si mě na taneční parket. Vracíme se až po dobré půl
hodině. U stolu se zrovna experimentuje: "Hele že
si tohle nikdy ještě neměl, Frankie?, nabízí mi
Scothie malý, růžový prášek. "Co to je?" "Malý
LSDíčko. Je to super adrenalin, to mi věř, kámo. Je
to stokrát lepší než mariánka. Tak si to vem."
Nakonec, proč ne. I když sem po vlivem alkoholu, je
mi jasný, že jsem si právě koupil jízdenku do pekla
a za to se tvrdě platí...Ale co! Tak ať! Scothie měl
pravdu. Je mi báječně! Vidím před sebou jenom
holky, pití a nic jinýho mě nezajímá. Na všechno
zapomenu. Úplně.
"Aouch!,"zívnu a otevřu oči. A do háje! Kromě
bolení hlavy, které ani už nevnímám, je mi divné
ještě něco. Kde to sakra jsem? Když se podívám
vedle sebe a uvidím tam Nicol, docvakne mi to. Jak
jsem se sem dostal? No to už je jedno...Teď spíš
přemýšlím, jak se dostanu pryč. Potichu se obléknu,
posbírám poházené věci a mizím na chodbě.
Připadám si jako nějaký zločinec, když opouštím
hotel. "Dobrý ráno!,"zdravím recepční. Podle jejího
výrazu poznám, že zřejmě zhlédla ten včerejší
incident, ze kterého si nepamatuju vůbec nic. Za
ten včerejšek se moc omlouvám Tak trochu jsme tu
párty přepískli, nasadím co možná nejzkroušenější
úsměv a pokračuju: Jsem něco dlužný?" Recepční
vrtí hlavou. Slečna Moccová to včera zaplatila.
Lépe řečeno, přeplatila. Tak kdyby jste jí to mohl
dát,"strká mi do ruky tisíci dolarovku. Couvnu.
"Budete jí to muset vrátit sama. Já jsem se se
slečnou Moccovou viděl poprvé a doufám, že i
naposled." Zasměje se a vzápětí se omlouvá:
"Promiňte." "To nic." "Možná by jste rád viděl
tohle, položí na pult ranní noviny. "A doprčic!,
zakleju, když to uvidím. Americká smetánka si
užívá, čtu titulek, který mimochodem popisuje náš
včerejší stav a ještě ke všemu ho "zdobí" moje a
Nicolina fotka. Máma mě zabije! No, každopádně
díky za informaci." "Není zač. Nashledanou." Tak
to byl pěkně povedenej mejdan! Mířím rovnou domů
a už si připravuju svoji obhajobu. "Ahoj,"zdravím
mámu, která sedí v kuchyni, před sebou má noviny.
Ani se po mě neotočí, zato začne číst nahlas:
"Kytarista skupiny My chemical romance, Frank
Iero, to včera pěkně přepískl. Když Frank včera
přicházel do klubu, byl celkem v pohodě. To se
ovšem o něm nedá říci, když v půl třetí odcházel
pryč s Nicol Moccovou. "Iero byl doopravdy v dost
podnapilém stavu. Dlouho jsme zvažovali, jestli
máme zavolat policii,"řekl nám včera jeden z
účastníků diskotéky. "Tak co mi k tomu povíš
pěknýho?,"praští s novinama máma a já se schovám
za stěnu. "Mami já ti to vysvětlím,"vykouknu. "Na
tom není co vysvětlovat! Ty si se normálně ztřískal
a ještě ke všemu si dneska v noci byl s tou
blonďatou nánou!" Máma vypadala jako sopka
před výbuchem. "Mě je to fakt hrozně líto,
ale.." "Na tohle prostě žádná omluva není! Choval
si se jako rozmazlenej fracek!" Máma se znova
zakouká do novin. "Je to úplně všude! Všichni to
vědí! To je bezva, ne?" "Maminko! Já se opravdu
hrozně moc omlouvám! Trochu se mi to prostě
vymklo z rukou,"obejmu jí okolo ramen. "Tady
dokonce píšou, že si prý měl i nějakou
drogu!?",zadívá se na mě přísně. No jasně že měl.
Jelikož je ale mámy dost naštvaná, rozhodnu se pro
milosrdnou lež. "Tak to jsem teda neměl! Fakt!"
Stoupne si. "Naštval si mě Franku Iero!" "Já vím,
sklopím oči. Slibuju, že se to už víckrát nebude
opakovat!" "To beru jako samozřejmost." Vlepím ji
pusu a máma se zadívá o něco lépe. "Dáš si něco k
jídlu?" Mám úžasnou mámu!
Vybírám schránkový box. Je v něm zase spoustu
dopisů. No co! Aspoň budu mít co na práci.
Desítky žádostí o autogram, snad stovka dopisů má
úplně stejný obsah. Když to všechno vyřídím,
dostanu se k novinám. Jejda! Vždyť to je přece
Frankie!, uvědomím si. Ostatní psaly úplně o tom
samém. Chudák Frank! Ten to schytal naplno!
Rozhodl jsem se, že mu zavolám. "Ahoj Franku!
Už si četl.." "Jo, četl. Už jsem dokonce stihl dostat
kázání,"zasmál se. "A je pravda, že jsi si vzal to
hnusný svinstvo?" "Ehm...no..Měl jsem jedno
LSD." "Ty si ze mě snad děláš blázny, rozčílím se.
Tak ty mi slíbíš, že si už nikdy nevezmeš
marihuanu a dva dny na to máš v sobě tvrdou
drogu?!" "Gere, ty už si jako moje máma! Tak jsem
to prostě zkusil, no! Co by se mi asi tak mohlo
stát?" Trochu se zklidním. "Hele ty si se vážně
vyspal s Moccovou?" "Už to tak vypadá." "A?" "A
nic, protože si z toho nic nepamatuju." Zasmějeme
se oba. "Hele Franku budu muset končit, takže ti
říkám, že jestli se ještě někdy dotkneš nějaký drogy,
tak ti dám přes hubu!" "Jo, jasně, souhlasím ale oba
moc dobře víme, že to nemyslím vážně. Po obědě si
sednu na sedačku, pustím si televizi a relaxuju. Pak
vytáhnu z mikiny Jeninu fotku. Je tak
krásná...Doufám, že si to rozmyslí hodně rychle a
samozřejmě s kladnou odpovědí. Přemáhám
nutkání k ní zajít. Ale ne! Nechám ji se rozhodovat
v klidu...Sakra já to nevydržím!
Stojím před jejím domem. Mám, nebo ne? co když
ale nebude doma? Ve zvonku to zašustí. "Jenifer?"
Ticho. Zašustí to podruhé a zvonek umlkne úplně.
Když odcházím, vzhlédnu k oknu Jeninimu bytu.
Za oknem se hýbla tmavá silueta. Stavím se za
Mickeym. Určitě bude doma. Když mi přijde otevřít
a já vejdu do obýváku, je tam nějaká holka. "Asi
ruším, co?,"usmívám se. "Ale vůbec ne, plácne ji po
zadečku Mickey. Holka se zachychotá. Zrovna jsme
skončili." "Ty máš teda docela zajímavou náplň
odpoledne, zašklebím se na Mickeyho. Kolikátá
už?" "Co blbneš? To je moje holka, Ricky." "Tak to
je jiná. Ahoj, já jsem Gerard,"dám ji pusu na tvář.
"Ahoj, usměje se na mě. Hele Mickey, já už půjdu.
Jsme domluvený, tak večer, jo?" "Jasný kotě!,"líbne
ji a Ricky mizí. "Odkdy ty máš stálou
známost?,"plácnu sebou na sedačku. Krčí rameny.
"Změna je život. Navíc Ricky je fakt kus, luxus,
jestli chápeš." "Jo, chápu." "No a jak si na tom
ty?,"oplatí mi otázku. Váhám, ale pak mu přece jen
povím o Jenifer. "To myslíš vážně?, vykulí oči.
Brácho, nebuď blbej. To by si se taky nemusel
dočkat! Byla to prostě jen jedna z dalších dilinek ,
co si chtěly užít , no." Zamračím se. "Že já vůl ti
něco říkal!" "Tak sorry no! Přijde mi to jenom
kravina, čekat!, podrbe se na ruce, což od té doby co
tu jsem, udělal už nejmíň po stý. "Mickey, ty máš
blechy?,"zasměju se. "Proč?" "Se pořád
ošíváš." "Fakt?,"podiví se, jako kdybych mu řekl
něco ohromě zajímavého. "Hele Gere, nechci tě
vyhánět, ale měl by si jít. Já stejně ještě potřebuju
to...no nakoupit." "Nakoupit?" Mickeyho zásada
číslo 1: Nikdy nic nenakupovat. Je to ztráta času.
"Půjdu s tebou rovnou dolů,"rozhodne. Ještě než se
rozloučíme, zeptám se ho: "Mickey, jsi v pohodě? Jsi
úplně bílej." "Nic mi není mami, zašklebí se. Tak
čau!,"vyhrkne a rozběhne se na druhou stranu ulice.
Co s ním sakra je?
Jau! To hrozně svědí! Mám pocit, jako kdyby se do
mě zakouslo stádo vší. Kolik je? Už šest?! Musím
na zkoušku. Je mi nějak divně, připadám si jako
mátoha. I kluci si všimnou, že nejsem O.K.
"Frankie, co ti je?,"ptá se mě Rey. Ále, jsem v
pohodě,"vymáčknu ze sebe úsměv. Zkoušku nějak
přežiju a chci jít rovnou domů. "Co kdybychom zašli
někam na pivčo?,"navrhne Bob a jelikož Rey i
Gerard souhlasí, přidám se taky, abych netrhal
partu. Jdeme přesně do toho samého klubu, co jsem
tam byl včera. Tam mě ale čeká nemilé překvapení.
"Nazdar kluci! Jak se máte?,"zdraví nás Mickey,
který už má značně upito. "Jo, jde to,"začne
konverzaci Rey a už se všichni skvěle baví. Teda až
na mě. Že dneska v noci dostanu nářez, je víc než
jasný. Když se řeč stočí na kapelu, potichu se
vytratím. Zrovna scházím do přízemí, když za
sebou uslyším důvěrně známí hlas. "Franku,
Franku. Kam si se nám to ztratil? Postrádali jsme
tě." Pak mě najednou popadne za zápěstí, zkroutí
mi ruku dozadu, až málem vyjeknu bolestí. "Právě
jsem dostal hroznou chuť tě zmlátit, můj malý
Frankie." Čekám. Nic jinýho ani dělat nemůžu.
Buď to schytám, nebo ne. "Ale necháme to na jindy,
jo?,"pouští mě a odchází. Oddechnu si. Nevím, kdy
to příště bude, ale vím, co musím udělat teď.
Pořádně si pročistit hlavu. "Ahoj Scothii!,"zdravím
známého a hrozně se mi uleví, když zjistím, že
Nicole tu tentokrát není. "Čau Franku! Tak co?
Něco potřebuješ, nebo se jdeš bavit?" "No, spíš to
první." "A co pro tebe můžu udělat?" Když mu
zdělím svoje přání, zasměje se. "Tak pojď se mnou
dozadu." Přehrabuje se v kapsách a pak se na mě
otočí: "Hele asi tě zklamu, ale já tu mám jenom
coco." "Cože?" "No kokain. A to je na tebe trochu
silný, nemyslíš?" Váhám. Ale touha na všechno
zapomenout, je silnější. Vytáhnu z kapsy
stodolarovku. "Bude to stačit?" Po požití kokainu
se cítím zase v pohodě. Nic mě netíží ani nebolí. Na
parketu střídám jednu holku za druhou. Domů se
dostávám až k ránu.
Znovu stojím před domem. A zase váhám. Od doby,
co jsem tu byl naposledy, už uplynuly skoro tři
měsíce. A Jenifer se ještě neozvala. Co když měl
Mickey pravdu? Co když už se neozve? Zvoním. V
tu chvíli odemyká dům nějaká paní. "Scháníte
někoho?,"ptá se a tak ji po pravdě odpovím. "Tak
úplně ne. Snažím se dozvonit k Jenifer Spanceroví,
ale ona mi vůbec nechce přijít otevřít. Vím, že je
doma." "Tak to víte špatně. Jenifer se totiž před
měsícem odstěhovala." "Cože?, vyhrknu. A kam?"
Krčí rameny. "To já nevím. Říkala, že jí nemám ani
držet byt, takže to asi bude nadlouho. Prý stejně
neví, kdy se vrátí. Tak nashledanou." To byla rána
přímo do srdce. Jenifer se odstěhovala? To není
možný, to sakra není možný! Mickey měl přece jen
pravdu. Už se s ní neuvidím. Nikdy!
Stepuju před obchodem a je mi hrozně zle. Když se
konečně objeví Scothy, zaraduju se. "No kde si? Sem
málem zmrzl! Máš?" "To se ví."ušklíbá se a ukazuje
mi balíček , po kterém ihned chňapnu. "Napřed
prachy!" Vylovím z kapsy dvouset dolarovku. "Tak
to přitlač kámo! Je tam toho ještě o jeden gram
navíc, než jsme se dohodli." "No jo, prosím
tě!,"přihazuju ještě sto dolarů a běžím domů. Když
se mi do těla dostane tolik potřebná droga,
vydechnu. Tak a mám na den pokoj! Plný energie
odcházím na zkoušku.
Večer padnu do postele úplně mrtvej. Záhy mě ale

2.část!!!

17. prosince 2007 v 19:54 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE
2.část!!!
papír." "No tak už se přestaňte dohadovat,
napomene nás máma. Co by si chtěl k obědu?,"ptá
se máma. "K obědu?, zvednu obočí a můj pohled
zavadí o nástěné hodiny. Cože? Půl jedenáctý?!
Hele mami promiň, je bezva, že jste si na mě
vzpomněli a zašli, ale já musím nutně za
Mickeym." "No když myslíš,"krčí rameny mamča. V
mžiku jsem obutej a hledám klíče. "Tak ho aspoň
pozdravuj." Ha! Klíče! "Neboj budu!,"slibuju a
vybíhám ze dveří. Než dorazím před byt, kde
Mickey bydlí, je už jedenáct. Mobil má nedostupný
a tak zazvoním. Jednou, dvakrát..Možná už odešel
do práce. Po třetí..Konečně slyším kroky a
Mickeyho rozmrzelý hlas: "No jo, vždyť už jdu!
Copak hoří?" Podle téhle věty usoudím,že měl před
chvíli ještě půlnoc. Když otevře dveře, překvapeně
zvedne obočí.
"No nazdar brácha!" Co to že mě taky potctíš svoji
vzácnou návštěvou?" "Nazdar Mickey, zdravím ho,
když mě pouští do malé předsíně. Co to plácáš?
Jaká vzácná návštěva? Potřebuju s tebou jenom
mluvit." Zrovna jsme prošli kuchyní. "Fajn, tak tu
počkej, zajdu se oblíknout." Otevírá dveře ložnice a
po chvíli slyším, jak k někomu mluví. Spíš ze
zvědavosti, přijdu ke dveřím a nakouknu do
ložnice. Tam se právě obléká, řekl bych ještě před
chvílí nahá, holka. "Tak makej!,"slyším Mickeyho.
Ani ji nenechá zapnout bundu. "Tady máš věci a
zmiz!,"vyhazuje jí dost šokujícím způsobem.
Ustoupím a ona se okolo mě protáhne z omluvným
úsměvem. Klaply dveře. "Tak co si chtěl?, ptá se
mě." Po tom, co jsem viděl, mi bylo jasný, že Mickey
asi nebude ten pravý, kdo by mi mohl pomoct. "No
vlastně nic!,"zavrtím hlavou a mizím na chodbě. Po
zážitku, který sem před chvíli viděl, jsem byl dost v
šoku. Mickey se hrozně změnil. Ne, to sem řekl
špatně. Změnil ho ten pitomej konkurz na našeho
kytaristu. Ale copak můžu za to, že Frank byl
prostě lepší? Domů se mi nechce. Zůstávám venku
a bloudím po městě. Není ani moc zima a i když
chodník pokrývá deseticentimetrová pokrývka
sněhu, jde se mi lehce. Domů se vracím až ke čtvrtý
hodině. Další den prožívám podobným způsobem a
večer už jdu na zkoušku.
Ach jo! Už zase to nestíhám! Zkouška začíná za
deset minut a já jsem teprve před domem. Asi si
vážně budu muset pořídit auto. "No ahoj Gere!
Prosím tě zase se zdržím. Nějak nestíhám." " Tak
aspoň že dáš o sobě vědět. Čekáme.,"odpovídá a
zavěšuje. Beru to tak rychle, jak jen mi to kluziště
pod míma nohama dovoluje. "Ahoj! Jsem
tu,"vyhrknu. Za chvíli už začínáme s plánem
tréninku. Gerard nám předvede svoji novou
písničku. Všichni jsme nadšení a souhlasíme, aby ji
zařadil do programu konzertu. Po dvou a půl
hodinách, končíme. "Chceš hodit domů?,"ptá se mě
Gerard. "Ne, díky. Půjdu si ještě pročistit
hlavu." "Tak zítra!,"loučí se a startuje auto.
"Jo,"mávnu rukou a vydávám se na cestu. Zase na
mě čekají. "Nazdar Franku!,ušklíbne se Mickey.
Tak jak se dneska máš?,"prohodí jen tak a zbylí
kluci, se nevím proč, začnou řezat smíchy. "Jo díky,
odpovím. Celkem fajn. Ty?,"oplatím mu otázku.
Ignoruje jí a místo toho se zeptá: "Jdeš z nácviku,
že jo?" Krčím rameny. "Jo jdu. Za čtyry dny máme
konzert." Mickey vztekle kopne do popelnice, co
stojí naproti němu. "A to mi říkáš jenom tak?"
Tentokrát to nejvíc schytaj žebra. Jen taktak se
doplazím domů. Tam se zřítím do postele. Jenže
stejně z ní za chvíli nemotorně vstávám a beru si
hodně silnej prášek proti bolesti a na spaní. Určitě
kvůli tomu ráno zaspím, ale ono to bude lepší.
Zaspat všechno... Prášky a únava dělají své. Za
chvíli už cestuju do říše snů. Když se ráno
probudím, zaskučím bolestí. Prášky sice bolest na
noc přehlušily, ale jejich účinnost už dávno upadla
a tak se cítím přímo mizerně. Na to, abych šel do
školy, se teda fakt necejtím a tak sahám po mobilu.
"Ahoj Joshi, zdravím spolužáka. Prosím tě omluv
mě, není mi zrovna nejlíp, zůstávám doma."
"No jo ty simulante! Se vylež, ať nepropásneš ten
čtvrteční mejdan." "Jasně, ušklíbám se a loučím se:
Tak čau!" Po hovoru znova usínám a probouzím se
až k jedné hodině. Ještě že tu byla máma. Nedošel
bych si sám snad ani nakoupit. Do pekáče nahážu
brambory a proložím to zeleninou a salámem,
nakonec posypu sýrem. Dám to zapéct a po dvaceti
minutách to vonní po celém domě. Nandám si na
talíř a zbytek šoupnu do lednice. V obýváku se
zavrtám do deky a zapnu telku. No co! Když jsem
neschopnej, tak si to aspoň musím náležitě užít!
Už zase bloumám po městě. Koukám, že jsem na
nejlepší cestě, stát se feťákem. Otřesu se. Ne, to ani
náhodou! Děsně se bojím jehel! Mrknu na hodinky.
Půl druhý. Nejlepší čas na oběd. Skáknu do
nejbližší pizzerky a objednám si hned dva kusy. V
pizzerce je příjemně teploučko. Venku už zase
sněží. Padá na mě deprese. Ach Jenny! "Můžu vám
ještě něco nabídnout?," vytrhne mě z přemýšlení
mladá, a pěkná číšnice. "Prosím?," ptám se
zmateně. "Jestli pro vás můžu ještě něco
udělat,"usměje se. V tu chvíli mě něco napadne. Tý
holce nemůže být víc jak osmnáct. Co kdyby znala
Jenifer? "No vlastně jo, přitakám. Hrozně rád bych
našel jednu dívku. Ale na neštěstí pro mě toho o ní
moc nevím. Jen to , že je jí sedmnáct a jmenuje se
Jenifer." Holka se zasměje. "No tak to je
sakramentsky málo. V téhle čtvrti je Jenifer nejmíň
sto." Zoufale lovím v paměti jakoukoli informaci,
která by mě k ní zavedla. "Je to hnědovláska, vlasy
asi tak podsaď a je poměrně maličká." Přemýšlí.
"Tak v tom vám asi doopravdy nepomůžu." "Jasně,
to je v pohodě, potřesu zklamaně hlavou. Tak mi
prosím vás doneste ještě jednu colu," usměju se na
ní. Oplatí mi ho a v mžiku je zpátky. "Tak aspoň
udělejte něco vy pro mě, položí colu na stůl.
Podepíšete se mi?" To mě potěší, hrozně rád dávám
autogramy, vytáhnu fotky a dám ji vybrat. "Hlavně
si vyberte tu, kde vypadám aspoň trochu
přijatelně,"radím ji a oba se rozesmějeme. Podpis, do
ruky jí dám peníze a loučím se. Když vykročím do
ulice, moje nohy dopadnou na pěknou pokrývku
chodníku. Od doby co jsem byl zavřenej v tý
pizzerii, napadlo nejmíň dvacet čísel sněhu. Domů
se mi pořád nechce a tak zamířím na druhou stranu
města. Nevím kam, ani co tam budu dělat. Hlavně
že nebudu trčet doba. Na třicátýprvní
si sedám na
roh ulice a vytahuju z kapsy mobil, který zvoní.
"Čau Gerarde!" "Ahoj Reyi,"zdravím ho udiveně,
protože jeho hlas zní, přinejmenším tak , jako kdyby
právě vyhrál ve sportce nejmíň milion
dolarů...,,Hele Gere, kde teď si?" "Třicátáprvní,
na
rohu knihkupectví...otáčím se, abych se podíval, jak
se jmenuje, ale Rey je rychlejší. "Jasně vidím tě."
Típnu mobil a porozhlédnu se kolem. Na pravé
straně není nikdo a na levé... "No tě bůh, Reyi." Tak
povídej, co máš tak úžasnýho, že to nemohlo počkat
do večerní zkoušky?" Rey se hluboce nadechl, aby
nabral dech, a jedním dechem na mě vychrlil: "Půjš
za svěka? Jás tiž bunit!" "Cože?, vyhrknu s
úžasem. Mohl by si to prosím říct ještě jednou?
Vůbec sem ti nerozuměl." "Že se budu ženit!, řekne
už o poznání lépe. Nešel by si mi za svědka? "Jo
aha!, zasměju se. Pak si to uvědomím. Tý jo! Tak ty
se budeš ženit? A co to, že jste se rozhodli s Kate
do toho praštit?" Rey se rozzáří. "Kate je
těhotná!" "Jé tak to gratuluju kámo!," břinknu ho
do zad. Vesele se uchechtne. "Ještě mi to vůbec
nedochází." "Takže se berete kvůli dítěti?"
Přikývne. "To taky. Ale chtěli jsme už dávno, jenže
pořád se to nějak vymykalo...Tak teď už nemůže!"
Na rohu knihkupectví kecáme ještě tak půl hodiny.
"hele tak já musím jít. Slíbil sem jí, že jí hodím
domů." "Jasně tak večer!" Jakmile Rey mizí za
rohem, odcházím domů.
"Do prčic, do prčic!,"chytám se za hlavu. Moje tělo
svádí vnitřní boj. Mám jít na tu zkoušku, nebo ne?
Mozek říká, že ano, vím, že je to předposlední
zkoušení před konzertem. Ale tělo říká pravý opak.
Nervozně se podívám na hodiny. Je půl sedmé. To
bych tam ještě stihl dojít...,,No čau Gerarde. Hele
fakt je mi to hrozně blbý a vím, že je to
předposlední zkoušák, ale je mi fakt blivajz, vůbec
nejsem schopnej vstát z postele." "Jasný, to je v
pohodě. Nějak to tady bez tebe zvládnem, ale bude
to těžký,"zachychotal se Gerard jako malej kluk ,
čímž mě taky rozesmál. Pak sem si ale uvědomil, že
mám hrát nemocnýho. "Hele tak já už si půjdu
lehnou. Je mi fakt blbě." "Jo tak ahoj v neděli."
Fajn. Takže tohle mi vyšlo. Jenže nemůžu přece
dokola pořád lhát...Už mockrát sem přemýšlel, že
to půjdu nahlásit poldům, ale vždycky sem to
zamítl. Mickey by mě potom nejspíš zabil...
Ráno je mi o mnoho líp, žebra i břicho se ozvou jen
občas. Tak co budu dělat? Dopoledne se stavuju u
Joshe, abych si opsal učení. Přece jenom je to
poslední rok a rupnout teda fakt nechci. Zbytek
dne proklimbám a večer jdu brzo spát, abych byl na
zítřejší konzert fit.
Stojím před kulturákem. Konzert sice začíná až v
osm, ale já miluju tu skvělou atmosféru předem. V
sále už pobíhá plno lidí. Zvukaři, technici,
organizátoři...A to jenom proto, aby bylo večer
všechno dokonalý. Všechno kvůli nám. Opřu se o
zábradlí balkonu a usmívám se. A to jsme začínali
v zapadlých, umouněných hospodách. Zavřu oči.
Stojím na pódium, pode mnou stovky ječících
fanoušků a … "Gerarde?,"vytrhne mě ze snění
organizátorka Poalina. "Jasně, už sem přítomnej,"
zazubím se. "Mohl by si jít se mnou tam dozadu?
Když už si tady, že bychom aspoň dopsali ten
program." "Fajn, tak jdeme,!podržím ji dveře. Za
hodinu doráží i kluci. "No tě pic, kámo!, břinkne mě
do zad Bob. Od kdy tady zevlíš? Od tří, co?" "Od
dvou,"přiznávám a kluci vybuchnou smíchy. A
potom už se zkoušej písničky, doupravujou se
kostýmy, no a všechno možný. Při písničce I don´t
love you, si vzpomenu na Jenifer. "Je to přece naše
fanynka, určitě se na konzertu objeví,"zní mi v
hlavě Frankův hlas. Jenže, co když ne? Co budu
sakra dělat? "Gerarde?" "No?,"otáčím hlavu na
Reye. "ptám se tě, jestli můžeme ten Parade zařadit
až na konec?" "Jo, klidně,"krčím rameny. Těsně před
konzertem si mě bere Frank stranou. "Hele hlavu
vzhůru brácho. Ta tvoje krasotinka se určitě
objeví." "No jo, jenže co když ne?" "A to ti opravdu
zato tak stojí?" "Jo! Jsem naprosto totálně
zamilovanej!,"zadívám se kamsi do dálky. "Však
ono to nějak dopadne, uvidíš,"dává mi ruku
povzbudivě na rameno a odchází ladit kytaru.
"Héj Gerarde, pojď už! Za minutu začínáme!"
Mávnu na Poalinu, jako že sem slyšel. "Tak
tři..dva..jedna.." A už mě pohlcuje jenom nadšený
řev fanoušků. "Ahoooj!, slyším sám sebe. Máte se?"
A pak už to začíná. Nové i staré písničky, všichni
jsou nadšení. Jakmile mám chvilku, sjedu pohledem
celé publikum. Není tam. Při přestávce do sebe
leju(aspoň se trochu sklidním) redbull. "Hele Gere co
je to s tebou?,"mává mi před očima rukama Bob.
"Nic,"vrtím hlavou a pohledem vyhledám Frankovi
oči. Ten se na mě povzbudivě usměje. Zbytek
konzertu proběhl podobným způsobem. Jako
obvykle se nechtěli rozloučit a jako obvykle sem je
aspoň utěšil tím, že komu je víc jak osmnáct, je
zvaný na pokonzertovej mejdan. Popravdě řečeno,
vůbec se mi tam nechtělo, ale povinnost je holt
povinnost. A třeba Jenifer přijde až tam..Možná..
Balíme věci. Je tři čtvrtě na jedenáct. Mejdan se
podle plánu rozjede už za čtvrt hodiny. Ještě si
jedu odložit věci do šatny. Procházím chodbou.
Přede dveřmi stojí náš manager a baví se s nějakým
chlápkem v kravatě, zřejmě se sponzorem. "Bylo to
úžasný, kluci byli super a tržby předčily očekávání.
Řekl bych, že můžeme být maximálně spokojení."
Mathew přikyvuje. "Jenom nevím, co se to děje s
Gerardem. Jindy je samá sranda a vtípek , ale
dneska byl úplně mimo,"zaslechnu kus rozhovoru,
ale to už sem u dveří. "Ahoj Matty, brej
večír!" "Ahoj Franku!,"zvedá mi ruku na pozdrav,
ale to už otevírám dveře do šatny. Jakmile vejdu,
žaludek mi udělá trojitý kotrmelec. "No ahoj
Frankie! Už jsme si mysleli, že se tě nedočkáme,"
hrne se ke mně Mickey jako ke starýmu známýmu a
břinkne mě do zad. Celá parta je očividně ve
výborné náladě. I Gerard se usmívá. "Ahoj
Mickey,"znervózním a vymáčknu ze sebe úsměv.
Do našeho klubu se přesouváme přesně za pět
minut dvanáct a v celou to začíná. "Zdarec
všichni!!!,"zdraví nás dnešní DJ Meck Mecky. Pak
už se program vrací do normálních kolejí, což
znamená, že pokračuje nějaká diskotéka, nebo co se
tu předtím dělo.
Ale já se nějak nemůžu uvolnit. Mickey mě sleduje
jako ostříž a háže po mě škodolibé úsměvy. Moc
dobře ví, jak mi dát najevo, že je tu taky. Zatím co
střídá jednu holku za druhou, já sedím u stolu a
ucucávám mojito.
Po chvilce si ke mně přisedne Gerard. "Hele Frankie
můžeš pro mě něco udělat?" Usměju se. "Jasně co
by si pán přál?" "Víš, jak vypadá Jenifer?"
Přikývnu. "No jasně. Minule jste totiž byli
naprosto nepřehlédnutelní, víš?" Je na něm vidět
jak zčervenal. "Kdyby si ji tady náhodou viděl
tak.." "Neboj. Samozřejmě ti hned dám






vědět." "Díky!,"řekne a mizí mezi tanečníky na
parketě. Moc mě to tu nebaví, tak jdu aspoň do
baru doplnit prázdnou skleničku. Za ním se ke
mně nenápadně přitočí Mickey. Má už značně
upito. "Tak copak to jdeme bumbat
dobrýho?,"nahne se nad skleničku. Mlčím. "Ale
Frankie, ty se mnou nemluvíš?" "Není o
čem,"odseknu. Popadne mě za triko. "Ty že se mnou
nemáš o čem mluvit? No samozřejmě proč taky? Ty
si hvězda a já nic. Ale to mělo bejt jinak , víš?
Jinak!!! Když mě pustí, zaslechnu zasyčení a
ohromnou bolest na pravé ruce. "A jejda!", podívá
se na teď už zhaslou cigaretu. "Ty hajzle!,"zasyčím
na něho. Zachechtá se, jako kdyby udělal něco moc
vtipného a odpotácí se dolů na plac.
"Magor!,"ulevím si. Bolí to jako čert a tak jdu za
místním doktorem. Vymluvím se na světlo i když je
na něm vidět, že my vůbec nevěří. Po ošetření jen
řekne: A příště bacha na reflektory!" Zašklebím se
a vracím se ke stolu. Pak si pro mě přijde nějaká
holka a zve mě k jejich stolu. Přijímám, proč ne.
Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Celkem se i bavím.
Partička je tu vskutku povedená. "Tak kdo si
dá?,"ptá se Zoi, přítel té holky. Okamžitě mi dojde,
že to co drží v prstech není nic jinýho než balíček
trávy. No co, není se čemu divit, na disce je to
úplně běžná věc. "No tak já, ať je teda nějaká prča,
šáhne po marihuaně Sebastian. Postupně si od stolu
vezme snad každý. Já stále odolávám, protože vím,
jaký je to svinstvo. "No tak Frankie! Dej si přece
taky! Budeš se cejtit fakt báječně! A vůbec to není
návykový! Všechno z tebe spadne,
fakt!" "Všechno?,"zpozorním. "No že
váháš!,"nabídne mi znovu a já...přijímám. Po
prvním vtáhnutí mám fakt divnej pocit. Je to něco
úplně jiného než u cigaret. Kouř je takovej měkčí,
sametovější. Po chvíli se už začínají projevovat
účinky tkz. začínající drogy. Je mi báječně. Jako
kdybych měl každou chvíli vzletět do oblak. Mozek
dokonale vyčištěnej, nic mě netíží a ještě ke všemu
je mi do smíchu. S partou se smějeme úplně všemu.
Každé blbince, každé prkotině...
Ani nevím, kolik je, když si pro mě přichází Gerard.
"Ahoj Gerárdku!,"chci ho obejmout, ale místo toho
slítnu na zem, čemuž se všichni zasmějí. "Prosím tě
pojď," zvedne mě a vede ke dveřím. "A to sem se
zrovna tak výborně bavil,"pronesu zklamaně, když
mě Gerard nasouká do auta.
Zapnu Frankiemu pás, protože sám by to nezvládl
a sedám si na místo řidiče. "Ty si teda musel hodně
chlastat,"pronesu, když se na něho pořádně
podívám. "Jenom kapánek! Ale Gere..mě je tak
báječně! Chce se mi lítat!, zvedá ruce nad hlavu a
praští se o střechu. Zasměje se. Sem to ale
nemehlo!" "Takže ty nejenom že si pil jako duha, ale
ještě ke všemu si sjetej!, vynadám mu. Co si to
prosim tě vyváděl?,"nastartuju a vyjedu na silnici.
"Mariánko, Mariánko, Mariánko má!, zazpívá a
znovu se rozesměje. To už se neudržím ani já a
vyprsknu smíchy taky. "Hele Gere, přiznej se. Kolik
si vezeš slečen v kufru tentokrát?" "Ani jednu a
tebe vezu rovnou domu!" V bytě Frank padne na
postel. Přisednu si k němu. "Slib mi, že se tohle byla
poslední mariánka v tvým životě!" "Ale Gerry,
vždyť to byla jenom sranda!" "Víš co se říká?
Marihuanou to začíná.." "No tak fajn, slibuju!
Stačí?" "Naprosto! Dobrou noc!,"loučím se. Z
předsíně mu ještě přinesu tašku, protože vím, že by
ji ráno hledal. Když ji pokládám vedle postele.,
Frank už spí jako neviňátko. Vyjdu ven. Zase

sněží. Opřu se o zeď baráku. Jenifer nepřišla.

Příběh od Tyníska 1.část-začátek

17. prosince 2007 v 19:33 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE
Jelikož jsem dostala email, s příběhem ve,kterém se vyskytují členové MCR tak jsem se rozhodla že ho uveřejním. Má to sice 5.částí ale stojí to za to!!!! Po dizkuzi s ''kamarádkou'',která to psala(teda doufám xD)
jsem se rozhodal že to zveřejním!!

prosím všeci napište komentář co si o tom ymslíte dolu!! Díky moc Ggája a nejen njá x)



Láska má jméno Anděl - 1.část!!!

Aáááááá....! Už zase ten sen! Padám a
padám, pode mnou je hluboká propast, nejde se
ničeho zachytit...Všechno je ztraceno! Celý můj
život za pár okamžiků skončí...Otevřu oči. Jsem
hrozně zpocený...Rázem se chytnu za hlavu.
Připadá mi, že se snad za chvíli rozskočí! Asi sem
to včera trochu přepískl. Co vlastně bylo včera? Na
nic si nevzpomínám. Nejdřív koncert, pak ta párty
a pak...znovu se chytám za spánky. Jestli do sebe co
nejdřív nenaleju nejmíň litr kofeinu, tak umřu!
Chystám se vstát, ale najednou na sobě ucítím
malou, jemnou ruku. Kouknu se vedle sebe. Leží
tam droboučká hnědovláska. A je samozřejmě, jak
jinak, nahá. "A do hajzlu!", položím si hlavu do
dlaní. Podívám se okolo sebe. Všude rozházené
oblečení. Tak už mi je jasný, co se včera v noci dělo.
Opatrně, abych ji nevzbudil, přes ní natáhnu deku.
Pak se obleču. Znovu si sednu na postel a zadívám
se na tu maličkou. Nemůže jí být víc jak
patnáct...Gerarde, tohle si fakt zvoral!, ozve se hlas
v hlavě. Promnu si oči. Jo , to jsem zvoral! Tenhle
měsíc je to už druhá...Znovu se na ní podívám.
Vlasy má rozcuchané, na tváři nějaký rozmazaný
nápis, ale jinak je...no pěkná. Najednou otevře oči.
Když mě spatří, polekaně vyskočí. "Dobré
ráno,"pronesu z hořkým úsměvem na tváři.
Uvědomí si, že na sobě nic nemá. Stydlivě si
přitáhne deku víc k sobě. Potom se osmělí. "Ahoj."
Znovu se na sebe podívá a pak stočí své nádherně
čokoládové oči na mě. "My jsme..spolu..?" "No už to
tak vypadá,"usměju se. "Ježiši kriste!,"ulítne jí. "No
na ježišikristování už je trochu pozdě, přisednu si
na postel. Tak bychom mohli začít od začátku. Jsem
Gerard," nabízím ji slušně ruku, neboť pusa se mi
zdá i po tomhle úletu trochu zcestná. Chvíli váhá.
Ale pak si jednou přidrží deku na těle a druhou
rukou stiskne tu moji. "Jenifer." "Pěkný
jméno!,"řeknu ji a vstávám. "Já.." Neví co má říct,
hledá vhodná slova, ale moc se ji to nedaří, tak ji
trochu pomůžu. "Oblíkni se a přijď dolů. Udělám ti
snídani a hodím tě domů, jo?" Přikyvuje. "Díky."
Když odcházím, najednou uslyším: "Gerarde?"
Otočím se a vidím, že Janny drží v ruce svojí
blůzku. Nebo spíš to co z ní zbylo. Tak to musela
být hodně vášnivá noc. "Pojď, vyzvu ji. Vybereš si
něco na sebe." Když za deset minut scházíme do
prostorné a útulné kuchyně, má na sobě moje černé
tričko a džíny, které musela utáhnout páskem. A
stejně ji to bylo veliký. Ale slušelo jí to. "Sedni si,
nabízím ji židli, kterou z díky přijme a jakmile
dosedne, položí si hlavu do dlaní, jako předtím já.
"Bolí, bolí?," usmívám se a vytahuju z ledničky jam
a pomerančový džus. "Nejsem zvyklá pít." Pak to
poupraví. "Vlastně do včerejška jsem nepila skoro
nikdy." Znovu mi to připomene, že bych se měl
zeptat na to kolik jí je. "Ty Janny, začnu a
pokládám před ní voňavé, teplé toasty. Bylo ti
už..?" Teď se pro změnu zasměje ona. "Copak? Máš
strach jestli už mi bylo šestnáct?" "No skoro i jo,"
pokusím se o úsměv, ale rozhodně mi do smíchu
není. "Nemusíš se bát. Je mi ještě o dva roky víc než
je třeba." Takže osmnáct, oddechnu si v duchu.
Věkový rozdíl čtyř let, vypočítám si rychle. Z kapsy
u džín vytáhnu krabičku cigaret. Zbyla tam
poslední. To teda asi musel bejt divokej mejdan.
Včera byla plná. Zase až tak tolik nekouřím.
"Gee?" Trhnu sebou. Takhle mi ještě nikdy nikdo
neřekl. A od Jenifer to znělo tak
krásně... ,,Ano?" "Prosím, mohl by sis to nechat až
na později? Já jsem totiž alergická na kouř z
cigaret." "Vážně?, užasnu. Neříkej mi, že tohle jsem
včera vykouřil sám?!" "No to ne, podrbe se na ruce.
Asi sem ti trochu pomohla, ale taky za to dost tvrdě
platím,"vyhrnula si rukáv. Na její hladké kůži byly
ošklivé, zarudlé červené skvrny. "Chudáčku,
polituju jí. Můžu ti nějak pomoct?" Zavrtí hlavou.
"Měli bychom už asi radši jet." Leč nerad souhlasím
a podávám jí svoji bundu. "Kam to bude?,"ptám se
když si zapne pás. "Na dvacátou pátou, ale klidně
mě vysaď až se ti to bude hodit." Rozjedu se.
Kdyby bylo po mém, tak tě nevysadím nikde krásko,
vzdychnu si v duchu.
A do prčic! Ten krám už zase nezvoní! Přijdu
pozdě do školy. Vyskočím. Na nohy si natáhnu
černé kožené kalhoty, ke kterým skvěle ladí černé
tričko s lebkou. "Tužka, tužka, tužka...,"mumlám si
pro sebe a vyhazuju věci z šuplíku. Nakonec jí
objevím. Za pár minut už se mi na očích rýsujou
tenké linky. Do báglu nahážu věci a v rychlosti si
mažu na chleba máslo a zapíjím to jahodovým
Cappy džusem. Slyším klapnou dveře, ale než se
stačím naklonit abych věděl, co to bylo, do dveří už
vchází máma. "Ty jsi poslední dobou nějakej divnej,
slyším místo pozdravu. Jen co bouchnou dveře, tak
vyletíš, jako kdybys viděl ducha." "To víš mami,
líbnu ji na tvář, dřív sem se nebál ničeho, teď se
bojím všeho. Změna je hold život." "A jak to, že si
ještě tady? Nemáte náhodou školu?" "Jo, to máme,
přikývnu s plnou pusou. Jenže ten starej
budíkovskej krám už vůbec nefunguje. Budu
potřebovat novej." "Tak proč si ho
nekoupíš?" "Nemám peníze,"dopíjím skleničku.
"Chudinko moje malá, polituje mě ironicky. Ta vaše
kapely by si klidně mohla koupit hotel a ty nemáš
peníze ani na budík. Hlavně že je máš na to, aby sis
koupil noví bubny," břinkne do činelů, který stojej
na konci pokoje. "To nejsou bubny maminko, nýbrž
činely. A slibuji, že až se tady příště zastavíš, tak
tu bude i ten novej budík." "Tak ahoj!,"zavolám na
ni z předsíně a prásknu s dveřmi. Když vycházím
před dům, opatrně se rozhlížím. Díky bohu tu na
mě dneska nečekají...
Moje radost byla ovšem předčasná. "A hele
kdo tu je, prcek Frankie,"ozvalo se za mnou, když
už jsem byl pár stovek metrů od školy. Ani jsem se
nemusel otáčet abych věděl, kdo to byl. Nade mnou
se tyčilo pět postav. Ten co byl nejblíž, byl šéf
skupiny. Mickey Way. "Tak se na to koukněte
chlapi, on nás ani nepozdraví," prohodil ten s
kapucí. "No to je ale ovšem závažný
provinění,"začal si vyhrnovat rukávy Mickey. Moc
dobře jsem věděl, co bude následovat. "No tak
Franku, řekni kamarádíčkům "ahoj". Mlčel jsem.
Zmlátí mě tak jako tak a to bych se od nich měl
nechat ještě ponižovat? Nikdy. "Tak on pořád
mlčí,"předstoupil přede mě Mickey. A pak jsem jí
chytl. Přímo do břicha. Udělalo se mi špatně. A
znovu rána. Tentokrát na pravou tvář. Uklouzl
jsem a spadl na zem. Kluci dostali záchvat smíchu.
"Podívejme se, kdo se to tady válí? Není to náhodou
kytarista z té slavné skupiny MY CHEMICAL
ROMANCE?,"řehtali se. "Tak co, pozdravíš, nebo
ne?,"zařval Mickey. Ani jsem nepípl. Začali do mě
kopat a jeden z nich mě chytl pod límcem a vytáhl
na nohy. "Co s ním,?"zeptal se. "Pro dnešek to
stačí,"přišel Mickey a chytl jsem poslední ránu.
Tentokrát do rtu. Odhodili mě na zem a zmizli. No
a takhle se to táhne už skoro rok . Takže máma
měla vlastně pravdu...Změnil jsem se. Změnil se
můj život.
"Zastav mi tady," poručila si Jenifer. Sklouzl sem
se po silnici až zařičely brzdy. A pak mi chcípl
motor. "Do háje,"zamumlal jsem. Jenny se
rozesmála. "No abych se přiznal, nejsem moc dobrej
řidič." "To nevadí, alespoň si mě pobavil,"utírala si
slzy. Zadíval jsem se na ni. Byla tak sladká! Když
se smála, oči jí jen plály. "Jsi hrozně hezká, víš
to?,"zeptal jsem se najednou. Rázem ji smích přešel.
"Víš, ještě než odejdu bych ti chtěla říct, že nejsem
taková jaká se zdám. Nejdu s každým. Tohle byl
prostě úlet. Byli jsme oba na mol a...Byl to jeden
velký omyl.." Přikryl jsem jí prstem rty. "V tom
případě si byla ten nejhezčí omyl v mém životu. A
vůbec si nemyslím, že si taková." Pousmála se a
otevřela dveře." "Děkuju ti za všechno..."Pak mě
nečekaně políbila na rty. "Zvoní ti
mobil,"upozornila mě najednou. Když jsem ho
vypnul, Jenny už byla pryč. Navždycky odešla z
mého života. Proč vždycky ti dobří lidé odcházejí?
Povzdychl sem si a nastartoval auto. Měl jsem
volné dopoledne. Až po obědě jsme měli zkoušku z
kapelou. Další konzert byl naplánovaný na konec
měsíce a mezitím následovalo jen jedno vystoupení
v nějakém programu. Tak co budu dělat?
Probudil jsem se na sněhu, úplně promočený. Pode
mnou se jasně vybarvil flek rudé tekutiny.
Krev...pokoušel jsem se jí setřít ze rtu..,,Au!,"sykl
jsem. Bolelo to jako čert. Vytáhl jsem z tašky
kapesní zrcátko. Takhle přece nemůžu do školy! A
tak jsem se otočil a vrátil se domů. Máma už
naštěstí odešla a zanechala po sobě jen plnou
lednici a uklizený byt. Bolestivě si sedám na židli a
přikládám si na ret zmrzlou zeleninu. Bolí to jako
čert a na oku mám pořádnýho moncla. Doufám, že
mám doma ještě dostatek makeupu
abych to aspoň
částečně zakryl než půjdu na zkoušku s kapelou.
Kapela...Myslel jsem si jaký to bude úžasný, že
budu mít bezproblémovej život a teď..Mickey prostě
nikdy nepřekousne, že jeho vlastní brácha vybral do
kapely jako kytaristu úplně cizího chlapa...Mě. A
asi za to budu platit už napořád..Ach jo! Vstávám.
Z tajného úkrytu vyjímám mojí jedinou láska.
Zbrusu nová elektrická kytara se rozezní, jakmile
po ní přejedu prsty. Je to jako očistec. Libé zvuky
které vydává, jsou pro moje uši lepší, než rajská
hudba. Pomalu brnkám na pevné struny. Po chvíli,
aniž bych to vnímal, usínám. Zmožen dnešním
dnem, zmožen svým životem.
"Kluci, nevíte někdo, co je s Frankiem?,"ptám se.
Můj mladší kamarád totiž bývá přesný jako
hodinky. Stalo se snad něco? Rey i Bob kroutí
hlavou. Ani jeden z nich neví. "Tak počkáme ještě
deset minut, však on se někde vynoří," dodávám na
uklidněnou, ale spíš uklidňuju sám sebe. Mám
divnej pocit...fakt divnej pocit!
S trhnutím se probudím. A sakra! Usnul jsem! Spal
jsem asi dost dlouho. Když jsem přicházel domů,
bylo ani ne poledne. A teď je za okny tma. Teprve
teď si uvědomím:Dneska máme přece zkoušku!
Rychlostí blesku hážu kytaru do pouzdra a beru na
sebe mikinu. Jen co vyběhnu ven, schoulím se do ní.
Mezitím co sem spal, venku napadlo nejmíň deset
čísel sněhu. A taky pěkně přituhlo. Připadám si
jako tučňák na severním
po´lu, když běžím (teda spíš když se kloužu) ke
studiu. Když vrazím dovnitř, kluci už cvičí. Než se
nadechnu, Gerard už mě sjede: "No kde si,
prokrista? Už jsme chtěli jít na policii! Mobil
nezvedáš a sám se neozveš!" Zatvářím se jako
zpráskaný pes. " Kluci fakt sorry, omlouvám se.
Měli jsme ve škole fakt hukot, no a já doma nad tím
vším usnul." Gerard se ke mně najednou přiblížil.
Už instinktivně jsem se skrčil, ale on mě jenom
břinkl do zad. "Měli jsme o tebe strach, kámo!"
Usměju se. Aspoň někdo si dělá starost. A pak už
jsme začali cvičit. Po dvou a půl prohraných
hodinách, jsme si sedli na sedačku a načali
plechovku s colou. Jen Gerard si uvařil čaj. Když
Bob vyndal krabičku cigaret a nabídl nám, Gerard
mu ji normálně suveréně sebral. "Kouřit by se
nemělo, povídá a hází ji do koše. Poškozuje to lidi v
okolí." Potom se zachmuřeně svalí na sedačku.
Všichni na něj překvapeně koukáme. "Co je ti
Gere?,"ptá se Bob. "Nic, kroutí hlavou. Jsem
naprosto O.K." Všichni se na sebe podíváme a
zazpíváme kousek naší oblíbené písničky:
"When you go, Would you even to say
I don´t love you
Like I did, Yesterday!" Rozesmáli jsme se a Gerard
se ušklíbl: "Vy jste fakt hrozný kluci!"
Když končí cvičení, hodiny na nedalekém kostele
právě odbíjejí desátou hodinu. "Páni pěkně jsme to
dneska protáhli,"hodí si na záda baťoh Frankie a
přidá se ke mně, jelikož bydlíme jen pár bloků od
sebe. "Jo to jo, přikývnu a ponořím se opět do svých
myšlenek. "Hele mě nic přece nakecávat nemusíš. Co
se děje?,"ptá se mě znovu Frank. Je v tom holka,
viď?,"usměje se. Jo, Frankie má pravdu. Na mysl
my totiž pořád přichází jistá osoba. Jenifer.
Nemůžu na ni přestat myslet...
"Víš, začnu. Já sem se asi zamiloval." "No tak to
gratuluju kámo!, poplácá mě po zádech. Znám ji?"
Pokrčil jsem rameny. "Asi nejspíš ne." "No a kde si
se s ní seznámil?,"vyzvídá dál. "Na tom minulým
mejdanu po konzertě. Vlastně jsme se seznámili
pořádně až u nás doma ráno." Frankie hvízde.
"Páni! Že by se z povyraženíčka na jednu noc stala
láska?" Znovu krčím rameny. "Když já nevím.
Viděli jsme se poprvé v životě a pak oba na mol
opilí skončili v mí posteli. Dneska ráno jsem jí
odvezl na dvacátou pátou a už jsem ji neviděl.
Prostě se mi omluvila a zmizela. Jenže já na ni
musím pořád myslet! Byla tak krásná!" "Hele Gere,
ty si se asi fakt zabouchl! Takhle mluvit sem tě
naposledy slyšel...no vlastně nikdy!" Pak se
zamyslí. "Máš aspoň její číslo?" Zklamaně vrtím
hlavou. Nemám ani její číslo, nevím kde bydlí,
neznám ani její příjmení." Došli jsme k Frankovu
domu. Na závěr má pro mě utěšující větu: "Je to
naše fanynka. Určitě se objeví na konzertě." A
potom už se za ním zavírají dveře a slyším, jak
zamyká. "Tak pozítří!,"zdraví mě. "Jo,"kývnu mu
rukou. Jakmile uslyším výtah, opřu se o stěnu.
Janifer, moje malá Jenifer! Co mi to jenom děláš?
Zůstávám před domem ještě dalších dvacet minut.
Odcházím domů přesně v té době, co uslyším úder
kostelních hodin.
Ach jo! Chudák Gerard! Vždycky je chudák spíš
fanynka co se s nějakou tou nafrflanou hvězdičkou
vyspí, ale Gerard takovýhle není. Gerard ne. Znám
se s nim už od malička a moc dobře vím, že i když
jde o takovýhle úlet, chová se k dotyčným vždycky s
noblesou. No a teď to vypadá, že se fakt zamiloval.
Slíkám ze sebe mokrou mikinu a jdu uložit kytaru.
Pečlivě sejf zamknu a klíčky schovám na obvyklé
místo. Mířím do koupelny. Otočím kohoutkem a do
vany se okamžitě začne napouštět horká voda.
Když jdu okolo zrcadla, podívám se, co mi zbylo z
narychlo udělaného makeupu.
Nic. Na povrch už
se jasně rýsuje natržený ret a oko hrající všema
barvama. Ale kluci si ničeho nevšimli. Naštěstí.
Jakmile se ponořím do vany, čerstvé rány se
okamžitě hlásí. "Do hajzlu!,"kopnu vztekle do
rámu vany, až mě to zabolí. Pak se úlevou
rozbrečím. Jak dlouho se tohle dá asi vydržet? Jak
dlouho? V posteli o tom ještě přemýšlím. Kdyby
tady nebyli kluci a kapela, tak bych to tady nejspíš
zabalil...A kdyby tady nebyla máma. Jediná osoba,
která mě nejspíš kdy měla ráda. Tátu si sotva
pamatuju...Umřel na rakovinu, když mi byli čtyři.
Jak vlastně vypadal? Už si ani nevzpomínám.
Odhodím peřinu a jdu do obýváku. Postupně
otevírám všechny skříňky, až narazím na tu, co
jsem hledal. Jsou tam alba se všemi fotkami už od
máminý svatby.. Najednou narazím na jednu fotku,
u které se zarazím. Na tohle si přece pamatuje!
"Tati, tati!,"volá ve vzpomínkách můj dětský
hlásek. Táta mě bere do náručí. "Tady je to moje
malý zlobidlo,"lechtá mě a já se směju. "Kluci,
sýr!,"volá na nás máma, která stojí u dveří s
foťákem. Cvak! Naše poslední společná fotka. Táta
zemřel ani ne za půl roku. Byl hodně nemocnej, ale
já o tom nevěděl. Máma mi to řekla teprve před pěti
lety. Najednou vzpomínka mizí a před očima mám
zase jenom album. Hřbetem ruky si utírám slzy. To
je hrozný! Už zase řvu. Album uložím do poličky a
zalézám zpátky do postele. Usínám ani ne po
deseti minutách.
Tma. Ležím na gauči a dívám se do stropu. Spát se
mi nechce. A to už jsem vyzkoušel všechno.
Počítání oveček, čísel..Nezabralo nic. Tak co budu
dělat? Podívám se na hodiny. "Půl druhý?,"vyvalím
oči. Nakonec vstávám. Z ledničky vytáhnu nutelu a
sním polovinu kbelíku. Moc jsem toho dneska
nesnědl. Naposledy ty toasty ráno. Ráno! Jenifer!
"Ah!,"praštím hlavou o stůl, až mě to zabolí. Jak
to, že tu holku z mojí hlavy prostě nemůžu dostat?!
Asi zajdu za bráchou. Sice nevím, jestli mi něco
poradí, ale je starší, má víc zkušeností. Volat už mu
nebudu, nebyl by mi zrovna třikrát vděčnej. No co,
zaskočím za ním ráno. Znovu se uvelebím na gauči
a zase myslím na Jenny. Asi to pomáhá, protože za
chvíli už o sobě nevím.
"Gerarde, vstávej!,"třese se mnou něčí ruka. Ahoj
mami, ahoj tati!,"vítám je konečně. "No to je dost,
že se pán taky ráčil probudit,"usměje se táta.
"Rychle se posadím a mžouravě koukám po bytě.
"Neráčil, vyvede ho z omylu máma. Vzbudila jsem
ho já." "To máš v posteli nějakýho nájemníka, že
kempíš tady dole?,"otevírá ledničku táta a když
zijstí, že v ní nic není, zklamaně ji zavírá a otočí se
na mě znova: "A nebo nájemnici?" "Nikoho tam
nemám, prostě jsem usnul tady dole. A u mě se
nekouří!,"seberu tátovi čerstvě zapálenou cigaretu,
shladím ji pod vodou a hážu do koše. Táta jen valí
oči. "Tak se na to podívej. Synáček se nám dal na
zdravý způsob života. Nekouří, nejí, nemá doma
holku. On se asi dočista zbláznil!" "Ale prdlajs!,
vrtím hlavou a hážu tátovi koblihu ze špajzky.
Stačí? A holku si můžeš nakreslit, támhle je

Videjko ;)

16. prosince 2007 v 16:46 | GGája |  Hokej :-)

Letní něžnosti

16. prosince 2007 v 15:38 | GGája |  Lenka Lanczová
Gymnazistka Simona je opakem své samotářské sestry Kamily. Zatímco ta se utápí v depresích způsobených nepřijetím na žádnou z vysněných vysokých škol, mladší a extrovertní Simona si užívá léta plnými doušky. Ráda tancuje, chodí do společnosti, ráda se baví, má kolem sebe kamarádky i spoustu kluků. Vůbec nevadí, že prázdniny kromě pár dní strávených na rockovém festivalu tráví pracovně - brigádničí celé léto. A není to léto ledajaké - pro Simonu zlomové, nabité událostmi, zážitky a především láskou, pro Kamilu pak přímo osudové. Ačkoli jsou sestry povahově rozdílné, jedno mají společné - chtějí milovat a být milovány, přestože jejich představy o lásce se různí. Nový román vypráví o hledání a nalezení, vzletech i pádech, touhách a snech, poznání i zasvěcení, a také o tom, že láska umí být něžná i krutá zároveň.
Postavy: Simona, Kamila, Kazim, Roman, Stela, Andrea, Dlouhej Dejv, Marky Mark
Písničky: Wanastowi vjecy - Velkej letní den, Rufuj Wainwright - Halellujah

Vánoční zvyky

2. prosince 2007 v 17:51 | GGája |  Nezařaditelné

K Vánočním svátkům patří také vánoční zvyky.......Některé si zde můžete přečíst...................


1.Advent

2. prosince 2007 v 17:38 | GGája |  Moje záležitosti xD
Zdravíčkoooooooooooooooo
Tak jak se vede ??? Dlouho sem se Vám neozvala co ? Mno nemám moc času.Teď ještě ke všemu kupovat dárky :P Vubec na mě nejde atmosféra Vánoc jako minulé roky .Je to nepředstavitelné nikde sních atd. asi je to tím že jsem se změnila jsem bohužel v 9.třídě atd. Mno Dneska Vám toho moc nenapíšu sleduju hokej Pardubice-Vary . Jsem zvědavá jak to dopadne!!!!
Takže zapalte 1.svíčku a ještě 3 týdny do Vánoc xD
PApapa GGájinka

Pár Obrázků

1. prosince 2007 v 19:28 | GGája |  mY chEmIcAl rOmAncE